Události poslední doby mi znemožňovaly napsat byť krátký blog. A námětů bylo hodně. Jen jedné věci se nedostávalo. Přestože je relativní.
Přihlásil jsem se do administrace svého profilu, a s hrůzou zjistil, že jsem tu nenapsal od února ani čárku. Dokonce někteří přátelé na mne elektronicky útočili, abych se nad sebou zamyslel. Nepomáhaly vytáčky, že nemám čas, že beru antibiotika, že jsem zraněný. Nakonec jsem musel s pravdou ven.
Psal jsem novou knížku. Příběh, který mi v hlavě bobtnal a kvasil téměř dvacet let. Je to vlastně fikce. Něco naprosto vymyšleného, což je v mé tvorbě záležitost ojedinělá. Ovšem i v tomto případě jsem se nechal inspirovat skutečnou tragickou událostí, a žijícím umělcem. Pak jsem již nechal ožít silný příběh nekončícího boje dobra se zlem.
Nyní mám prakticky dopsáno. Čekají nás mnohé korektury, ilustrace, obálka, a mnoho dalších úkonů, které jistě povedou ke kýženému cíli. Opustil jsem magický svět, kde padouch v určité chvíli pozná, že přestřelil a dobrovolně se vzdá spravedlnosti. Nečetl jsem v té době noviny, abych se příliš nerozptyloval, aby mne současné společenské problémy nesvedly z cesty idealismu.
Přesto jsem se neubránil jisté dávce ironie, satiry, a v mnoha postavách se různí současníci mohou poznat. Třeba ten text nebude zakázaný pro svou přímočarost. Vždyť přece lesní skřítek nemůže vadit žádnému proradnému padouchovi, který se snaží ve svých rukách shromáždit zbytečně mnoho moci. Je to svět magický, idealistický, a v jistém směru dokonalý. Tak dokonalý, že se nemůže dostatečně bránit lidským vlastnostem, které do něho v určitém okamžiku pronikly.
Tak dost. Už prozrazuji mnohem více, než co jsem měl v úmyslu na úplném počátku dnešního textu. Chci se vlastně jen omluvit, že jsem tu tak dlouho nebyl. Stále žiji, ovšem právě jsem se vrátil z dlouhé dovolené, kterou jsem prožil na báječném místě, plném nevšedních obyvatel, a mocných kouzel.
