Dneska jsem byl v jednom zajímavém zařízení. Jmenuje se domov seniorů. Hodinu jsem tam vyprávěl o svých cestách. Děkuji, že jsem mohl
Čas od času si mne pozvou, abych jim vyprávěl o svých cestách v dobovém oblečení. Je to vyprávění kombinované s promítáním fotografií a videí z cest, které jsem v minulosti absolvoval. Na Horní hrad, do Vatikánu, za Českými patrony, s kočovným divadlem.
Dnes jsem měl povídání v domově u seniorů, od desáté hodiny dopolední. Dorazil jsem tam poměrně brzy a začal připravovat techniku. Postupně se přišouraly první babičky a pak i dědečkové. Způsobně obsadili volná místa a bylo na nich znát, jak se těší.
Chvilku po desáté jsem započal své vyprávění. A staroušci ani nedutali. Celou hodinu poslouchali, nikdo nespal, ani nekašlal. Uteklo to jako voda.
Na konci svého vyprávění jsem jim nabídl své knihy Putování Hrocha. Nechtěl jsem po nich žádný příspěvek, protože si myslím, že tito lidé už za svůj dlouhý život zaplatili dost. Jen jsem měl radost, jak odpovědně vybírali knížky. Žádné hromadné nájezdy na něco, co je „zadarmo“. Žádné urvání všeho, co se nabízí. Nikdo si neodnesl balík knížek. Chtěli, aby se dostalo na všechny.
Při vepisování různých věnování jsem byl dojatý. A vděčný. Jsem moc rád, že ještě existují lidé, kteří si uvědomují hodnoty a respektují je. Jsem moc rád, že jsou místa, kde jsou lidé spokojení a šťastní. Děkuji, že jsem mohl.
