Jak už to tak bývá, každá židle má svůj význam. Ten význam je zásadní, pokud na něm trváme. Pokud dostaneme pádný důvod, významy se mění. Já ten důvod dostal.
Někdy ve středověku, možná to bylo ještě dříve, kdy jsem pracoval v rádiu, používal jsem zhusta hromadné dopravy. Zejména tramvaje to bývaly. A v těch tramvajích se vyskytují místa k sezení. To jsou ta, co dříve uvolňovali mladší těm starším. A ta místa mívají různé barvy. Nejraději mám omyvatelné, z plastů (dříve snad laminátové). Bývají střídavých barev, červené a šedé.
Nevím, jak k tomu došlo, ale postupem času jsem si vyvinul totální závislost na sedačkách barvy červené. Na jiných jsem sedět nemohl. Ba dokonce, pokud všechny červené sedačky byly obsazené, a šedivé snad by byly volné, zůstal jsem stát, a očekával jsem, kdy se některá sesle barvy červené uvolní.
Silnou zarputilost jsem v sobě objevil. A dlouhá léta se této kratochvíli věnoval. Až do doby, kdy se mnou začali cestovat mí synové. Najednou ta má fobie ze sedaček jiné barvy, než červené, vyprchala. Seznal jsem, že jim je zcela lhostejno, na které židli sedí, důležité je, že u okna to je. A podnik dopravní, snad věděl, že to tak bude, všechny červené sedačky k okýnkům umístil.
A tak nyní, kdy jezdíme s miláčky tramvají, a oni skotačivě sednou si na obě sedačky červené, já s ulehčením obsadím šedivou sesli, pokud je volná, a jsem rád, že kochají se okolím ubíhajícím, že nemohou vypadnou do uličky, že jsou v pohodě. A tak uvědomuji si, kolik z mých pošetilostí vzalo za své, kdy jsem je musel vyměnit za odpovědnost, lásku a toleranci. Jak je snadné žít jen pro sebe a svůj svět. Jak jednoduché je starat se jen o sebe. Poslouchat jen svých nároků a přání. Jak slepá ulička to je.
