Miluji nakupování. Asi jako každý chlap. Ovšem nejvíce si užívám hemžení v našem supermarketu. Tam to žije.
Obvykle se snažím nakupovat u místních hokynářů. Už jich není moc, ale najdou se. Třeba takový řezník. To je radost. Dokonce se u něho dá objednat konkrétní masíčko na konkrétní den, a člověk má jistotu, že bude čerstvé, české a lahodné. Jo a v pátek bývají křupavé, ještě teplé škvarky. I pekař to v naší ulici umí. A další obyvatelé malých krámků, s pestrobarevnými vývěsními štíty, a normální otevírací dobou.
Někdy se zastavím v supermarketu. Ani nevím, proč se mu tak říká, protože super toho moc není. Mátožní uživatelé drátěných vozíků se prodírají mezi paletami s nezaloženým zbožím, perou se o poslední sáčky, aby do nich naházeli rozpečené pečivo ze zmrazeného polotovaru. Nerespektují pravidlo pravé ruky, jen právo silnějšího. Omačkávají jednotlivé druhy zeleniny a ovoce, a pak je opět vracejí zpět, když zjistí, že není v akci. Po vzoru husitů vytvářejí vozovou hradbu z košíků, abych se nedostal k chlaďákům, a pobíhají zmateně po prodejně, protože zapomněli, kam svůj vozík zaparkovali.
A já přitom potřebuji klid. A dobré brýle, protože bedlivě kontroluji, co vkládám do košíku. Vynechávám zboží nečeské, od určitých dodavatelů, nezdravé, a nehezké. Nejtěžší je pak překonat dlouhé fronty u pokladen. Navíc, s prázdným vozíkem. Už se těším na nakupování u těch našich místních hokynářů. Nemají sice týdenní akce, neohromují sortimentem, nevysílají reklamu v televizi, ale mám je rád.
