Alba plná emocí

Jistě je také doma máte. Jsou možná zaprášená, objemná a těžká. Objevil jsem je u mámy v peřiňáku. Nikdy dříve jsem neměl moc chuti do nich nahlédnout.

Fotografie. Dříve, když jsme ještě nedisponovali výpočetní technikou a fotilo se na pásy, pak se muselo vyvolávat, ustalovat a oplachovat a já nevím co ještě, byla taková fotografie vzácnost. I ty záběry byly takové důležitější a zásadnější, než když dneska namlátíme tři tisíce fotek za jediný den. Jsou sice barevné, ale málokdy se nám podaří zachytit něco trvale krásného. U starých fotografií je to jinak. Je jich málo a všechny jsou jedinečné. I proto, že nám zpravidla chybí negativ a tak není možné vyrobit další takovou. Jasně, skener, ale to už není ono.

Objevil jsem u maminky v peřiňáku hromadu objemných alb. Jsou těžká i dnes, kdy mám velkou sílu a pamatuji si, jak jsem funěl, jako dítě, když jsem se do nich chtěl podívat. Jsou tam fotky babiček a dědečků. Také svatební fotky našich. Místa mého dětství a dospívání. V těch odstínech šedi se skrývají barevné zážitky a vzpomínky bezpečně ukryté v tajných zákoutích mé paměti. S každou další fotkou přede mnou roste nový příběh. Není zachycený na konkrétním obrázku, ale já vím, co bylo před tím a potom, co fotograf stiskl spoušť.

Tahám z břicha peřiňáku, co už dávno není peřiňákem, protože slouží jako televizní stolek a úložiště videokazet a fotografií v albech, další a další obrázkové knížky. Tu na mne vykoukne letní pohoda na Lipně, kde jsme s tetou a strejdou a jejich potomky grilovali nutrii, utápěli plachtu na winsurfingu, zachraňovali tátu, když na prkně málem emigroval do Rakouska, protože vál nepříznivý vítr. Objevovali zatopené náhrobní kameny a chodili za trest na houby. Pak zase skočím rovnýma nohama do zimy, na lyže a sáňky. Všichni zababušení v oteplovačkách, k nepoznání obalení jako pumpy. Desítky fotek zachytily rodinnou sešlost na něčích narozeninách. Usměvaví lidé, se kterými jsem prožil svůj život. Byli mi dáni, jako průvodci, jako rádci a pomocníci. Učili mě různým dovednostem a pak odešli.

Nikdy předtím jsem nestrávil s těmi fotkami tolik času. Jednou jsem je vytahal, abych získal fotografie do mé druhé knížky, Můj život s mámou. Děsně se na mne tenkrát maminka durdila, že chci zveřejňovat rodinné fotky. Vím, že to tak nemyslela. Nakonec byla ráda, když ji lidé poznávali a vesele si s ní povídali.

Dneska se na mne už nikdo nezlobí, když se alby prohrabuji. Jsem v pokoji sám. Možná. Ožívají přede mnou obrazy, které se už nemohou opakovat. Alespoň ne s těmi, co mne mnohé naučili, ukázali a předali. Vzniknou zase jiná alba, možná v jiné podobě, ke kterým se za mnoho let uchýlí ti, kterým bude smutno, že jsme odešli. Je to normální a přirozený koloběh. Díky za fotografie. Příště si pustím nějaké video nebo film. Snad se mi podaří zprovoznit promítačku. A zase nebudu tolik sám. Možná.