Výchovné NE

Rodiče by měli dětem pomáhat, to je jasné. S věkem se forma rodičovské pomoci mění. Může nastat i situace, kdy pomoc z nějakého důvodu zvažujeme nebo dokonce odmítneme.  

Konkrétně mám na mysli starší "děti," řekněme ještě náctileté. Spoustu věcí už si umí vyřešit sami, když občas něco potřebují, samozřejmě jim neodmítneme. Jenže nedávno jsem se ocitla ve zvláštní situaci, kdy jsem se rozhodla, že lepší bude nepomoct. Uvědomila jsem si, jak je hranice mezi pomocí a nebezpečným rozmazlováním tenká. Diskuse se synem probíhala asi takto:

Já: Jsem v práci a volá mi syn s dotazem, zda by si zítra mohl půjčit auto. To, které má běžně k dispozici, je zrovna v servisu. Sakra, to bez něj vážně nevydrží ani chvíli? Nemůže jet MHD? (Pozn. jak se doba mění: To mně se v jeho věku o autě mohlo jen zdát.)

Syn: Nemůže, protože: musí k zubaři, zajet si vyřídit do sousedního města brigádu č. jedna a jít na pohovor kvůli brigádě č. dvě.

Já: Namítám, že auto odpoledne potřebuji a nestihne mi ho včas vrátit.

Syn: Tvrdí, že stihne. 

Já: Váhám, nechce se mi to riskovat. Přemýšlím, jak to ráno udělat, abych mu ušetřila čas, nabízím odvoz.

Syn: Odvoz odmítá s tím, že mu nepomůže a stejně není možný, protože bude přece zrovna u přítelkyně.

Já: Začíná mi docházet, že u přítelkyně tak trochu uvízl. Poranil si nohu, nemůže moc chodit, má ortézu a berle. A s tím chce řídit?! Odpověď zní: NE, nepůjčím!

Syn: Ahááá, ta noha, no jo. Tak já teda pojedu busem.

Já: Raději souhlasně mlčím. Na otázku, jak mohl zapomenout na vlastní zraněnou nohu a proč si toho naplánoval tolik, když má auto v opravně, bych stejně smysluplnou odpověď nedostala.

Kdybych mu auto půjčila, asi by to pro něj bylo pohodlnější, ale zcela jistě by to nebylo úplně bezpečné. To rozhodlo. Navíc si takhle (snad) uvědomil, že někdy nejde všechno hladce a plány se musí uzpůsobit situaci. Věřím, že moje NE bylo dobré rozhodnutí.