Často býváme z různých stran strašeni, že nám hrozí (či již nastává) nový Vítězný únor, návrat před listopad či druhý Mnichov. Máme se skutečně bát? Jen to ne.
Nejsnáze člověk přehlédne nebezpečí ve stavu emocionálního rozrušení. Politici nás potřebují mít vystrašené, aby se mohli prezentovat jako naši spasitelé. Nám samotným se ale vyplatí zachovat klid. Nevíme, zda nám hrozí nebezpečí srovnatelné s Mnichovem, nevíme z jaké strany, ani kdy přijde – tedy pokud vůbec. Máme-li ho včas rozpoznat, potřebujeme chladnou hlavu. Jediné, co o tomto případném nebezpečí víme, je, že bude mít jinou podobu, než ta dosavadní. Mnichov nebyl druhou Bílou horou a Vítězný únor nebyl druhým Mnichovem. Ale právě obavy z opakování Mnichova hrály komunistům do karet („My jsme ti jediní praví antifašisté, volte nás!“). Strach z Němců pak vedl ke ztrátě ostražitosti před komunisty.
Jak tedy poznat blížící se katastrofu? Určitě se neobejde bez nějaké nové či inovované uhrančivé ideologie, charismatického vůdce a skupinového nepřítele (či více skupinových nepřátel), který budou veřejnosti předložen coby objekt nenávisti. Taková ideologie se ale nerodí každý rok a navíc půdu vhodnou k pěstování nové světovládné víry hodně vyčerpaly fašismus a komunismus. Určitě se prozradí způsobem, kterým osloví příznivce (rozdíl mezi komunikací umírněných a radikálních společenských uskupení jsem se pokusil analyzovat v knize „Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku“ a základní pravidla jsem nastínil v předchozím blogovém příspěvku). Jsem přesvědčen, že nějaká taková ideologie nakonec bohužel přijde, ale protože nejsem adrenalinový typ, doufám, že my se jejího příchodu nedožijeme. Netvrdím, že si nemáme dávat pozor. Tvrdím, že máme být zůstat ostražití, ale zachovat si přitom chladnou hlavu. Jinak se může stát, že budeme sami pomáhat tomu, před čím jsme tolik varovali.
