Psát knihu? Jedno překvapení za druhým.

Když člověk s technickým vzděláním píše knihu o lidské iracionalitě, je to trapas. To jsem si říkal celou dobu, co jsem takovou knihu psal. Ale dobře to dopadlo.

Ne že by to byla selanka. První verzi knihy jsem dokončil, vytiskl a dal přečíst manželce. Ta nalezené chyby a překlepy opřipomínkovala vtipnými poznámkami typu: „Ty jsi dostal nějakou speciální zásilku písmenek M, že jimi tak plýtváš?“ Když se jí zdálo, že moc často používám slovo schizofrenní, namalovala u dalšího výskytu sama sebe, jak mlátí hlavou o strom.

Nakladatelství Dybbuk mi poslalo odpověď pouhé dva dny poté, co jsem ji rukopis zaslal. Když jsem viděl, že mi z Dybbuku přišel mail takto rychle, bylo mi jasné, že jsem zde neuspěl. Otevřel jsem mail a četl: „Děkujeme za zaslání textu. Zajímavá práce. Máme zájem o vydání.“ Teoreticky jsem se měl radovat, ale místo toho jsem byl totálně vykolejený. Mozek mi nebral, jak je možné, že nějaký nakladatel odpoví rychle a kladně zároveň.

Nakladatel mi později řekl, že texty jsou jim nabízeny v mailech prakticky denně a v 99% případů odmítány. Na mě se usmálo štěstí, všichni tři lidé z redakce se shodli, že bych za vydání mohl stát, a tak jsem se stal členem jednoprocentní menšiny. Prý o skupinovém chování a víře nic podobného ještě nikdo nenapsal.

Nastaly trýznivé týdny hledání názvu knihy. Původní titul Takzvané dobro (parafráze Takzvaného zla od Konrada Lorenze) se nakladateli nelíbil. Nevěřil mi, že bych s kloudným názvem dokázal přijít, a když se o to chtěl pokusit sám, nedůvěru jsem mu opětoval. V hlavě se mi vylíhl název Skrytá autorita a oběma se nám ulevilo. Jen jsme přidali podtitul Iracionalita a dav v člověku.

Šéf Dybbuku mě příjemně překvapil, když navrhl, že by se pokusil získat k napsání předmluvy profesora Františka Koukolíka. Samozřejmě – ten nápad byl příliš krásný, než aby se mohl stát pravdivým, ale i tak mě potěšilo, že s tím nakladatel přišel.

Následovalo tragikomické intermezzo, kdy redaktorka převedla celý text z jednotného čísla do množného (prý pak působí objektivněji), poslala mi ho, já to otráveně vracel zpátky do jednotného, poslal jí to a ona šup, zpět do množného, takže jsem psal nakladeli srdcervoucí mail.

Kniha vyšla koncem roku – s pevnou vazbou a fotografiemi a i s tím jednotným číslem. O čem je? Kromě jiného se v ní pokouším odpovědět na následující otázky:

Jak souvisí altruismus s nutkáním vést nenávistné diskuse na internetu?

Jak poznat, zda já sám nejednám ve vleku davového myšlení?

V čem a proč jsou si náboženská a politická víra podobné?

Proč se právě kříž stal symbolem nejúspěšnějšího náboženství v historii lidstva?

Proč si za své vůdce často vybíráme narcistní a paranoidní psychopaty?

Čím se liší náboženství od spirituality a proč je lidé někdy zaměňují?

Proč nacionalisté mívají sklon nesnášet homosexuály a proč ekologičtí aktivisté jsou k nim obvykle tolerantní?

Proč se v dějinách přemisťují civilizační centra od jednoho národa k druhému?

Více v recenzi psycholožky Pavly Koucké na webu psychologie.cz.