Agent se hlásí ze své pozice

Cesta do neznáma. To je vždycky adrenalin. Hlavně, když jste dívka a musíte se sbalit na půl roku. Jak vysvětlit zanechanému oblečení, že není zdaleka vaše nejoblíbenější a že dáváte přednost jeho konkurentovi z druhého šuplíku?

4.9.2017

Musím uznat, že souboj s mým kufrem byl dlouho vyrovnaný. Když jsme se blížili do balícího finále, vzpíral se jak se dalo. Já mu též odpověděla vzdorem. Nicméně využil mé slabé stránky a to nervovému systému. Měl poslední slovo - tu bundu jsem si prostě nevzala. Při mých minulých návštěvách Benátek jsem se pravidelně, záměrně a ráda ztrácela. Cestou na byt jsem se ztratila taky, však zcela nezáměrně a hlavně dost nerada. O tom jaké to je putovat se zavazadly Benátskýma uličkami  a hledat číslo popisné nemusím zdlouhavě psát. Podobá se to cestě na Horu Osudu.                                                                                           Nakonec se dílo zadařilo a s prvním vstupem do domu, ze mě všechny pocity paniky spadly a naopak mě zaplavilo jedno nepopsatelné ,,OOO" které pokračovalo i na bytě, který teď bude na chvíli můj domov (už teď mi je líto, že přijde den, kdy ho budu muset opustit).                                                                 Oblepení volných ploch fotkama, proběhlo úspěšně a já se mohla vydat na okolní prozkoumání terénu. Zjistila jsem, že ať půjdu kamkoliv budu se rozplývat. Dojal mě dokonce i systém který tu mají popeláři.                                                                   To, že to mám blízko na San Marco jsem věděla, ale že to mám až tak blízko, to jsem byla vyloženě překvapená. Šla jsem podél moře - jo moře, taky to pořád nechápu - a vynořila se mi vzpomínka malý holky, která seděla na jabloni, měla zelený kolena a mávala si nožičkama. Řílala jsem jí ,,tady teď budeš bydlet, uvědomuješ si to? " Holka co seděla na stromě byla vážně udivená a řekla  ,, áháá fáákt,  to je vážně hrozně skvělý , to beru!! "