Výjezd do neznáma

Dnes je tomu 44 let co jsem s mojí Matkou sednul na vlak v Praze, jeli jsme do neznáma.

Moje rodiče se rozvedli když mi bylo 3 roky. Otec byl ve straně Matka se neangažovala.
Otec od soudu dostal byt,péči o mě a sestru vyhrál všecko. Když se ho Mati ptala; “Ty jsi použil politiku proti mně viď”? Nic na to neodpověděl.

Matka musela chodit po podnajmech a též měla problémy skoro v každém zaměstnání.
Po invazi v roce 1968 se rozhodla jít do zahraničí. Hranice ale po roce 1968 byly zavřené už nikoho jen na Občanku do Vídně nepouštěli.

Matka pracovala měla dvě zaměstnání a šetřila peníze. V roce 1977 se moje sestra seznámila s Inženýrem z Bělehradu. Sestra se vdala a odstěhovala se s manželem do Bělehradu ( Jugoskavije).

Tím pádem Matka mohla požádat o devizový příslib a návštěvu za dcerou do Bělehradu. Jinak by nás ani do té Jugoskavije nepustili. Tenkrát prostě devizový příslib zamítli a byl konec .

Matka ještě dostala na Rakouské ambasádě v Praze transit visa. Do pasu jí to dali až úplně do zádu a ne na první stránku. Když jsme projížděli hranici mezi Maďarskem a ČSSR tak si toho celníci ani nevšimli. Jinak I to mohl být problém. 

Když jsme přijeli do Jugoslavije tak jsme hned vystoupili v Subotici což  je hned na hranicích mezi Maďarskem a nyní Srbskem ( Jugoslavije). Sedli jsme na vlak do Rijeki ( dnešní Chorvatsko).V Rijece jsme přenocovali ( na nádraží jsme potkali starší paní která nabízela pokoj.) Tak jsme pronajmuli pokoj na jednu noc a ráno jsme sedli na vlak do Vídně.

Když jsme se dostali na Rakousko-Jugoslávské hranice vlak se zastavil a nastoupili Jugoslávský celníci.
Když přišli k nám tak jeden říká druhému” jestli nemá visa tak je neouštej”.To že Matka měla transit visa nás zachránilo. Jugoslávský celníci nás pustili. Vlak se rozjel a jsem věděl ze se mi právě změnil život.

Když jsme přijeli do Vídně Matka viděla Jeptišku A zeptala se ji o pomoc.Jeptiška,nám dala adresu na Českého faráře ve Vídni. My jsme šli za nim.
Pater Novotný nám řekl o Uprchlickém táboře Traiskirchen,kam nás potom odvezl. Naše dobrodružství jen začalo. V Traiskichenu byli uprchlíci z celé východní Evropy. Poláci,Maďaři,Rumuni,Bulhaři a samozřejmě Češi a Slováci. Každý měl nějakou historku a nějaké dobrodružství.
Byli tam lidé kteří přešli hranice ( Jugoslavije-Rakousko) v noci přes lesy. Byli tam lidé kteří utekli od zájezdu. Byly tam celé rodiny. Lidé nechávali doma byty,chaty,auta všecko. Nic neřekli známým někdy dokonce rodině a utekli. Každý říkal to samý; “Už jsem to nemohl/la vydržet”.

V Rakousku jsme byli 8 měsíců a potom 22 Března 1979 jsme imigrovali do USA. O tom zas někdy jindy.