Byl krásný horký srpnový den. Bylo takové horko, že i slunce by se nejraději poflakovalo u vody. Čas chtěl lenošit, ale musel plynout dál.
Řeknete si, takových dnů je v srpnu mnoho, je to běžné, ale tento byl jiný, byl tak nezvykle horký, že si to neumíte ani představit, dokud to opravdu necítíte na vlastní kůži.
V žilách mi proudila tak rozpálená krev, že jsem byla opařená sama sebou.
To tiché horko mi prolévalo každý kousek těla.
Teplo mě odělo do klidu a radosti.
A najednou mi v rozpálené hlavě přichází myšlenka a za ní další a další...
Je to jak kdyby se spustil v hlavě déšť myšlenek, a každá se zdá být lepší než ta předchozí.
Rovnají se v hlavě jedna za druhou, tak není divu, že se se uspořádají v pořádnou průtrž snění.
Vidím sama sebe v jeskyni, která mě chladí.
V jeskyni, která se zdá být nekonečná, kde vládne ticho, klid a mír.
Kde je tma, ale já se v ní neztrácím.
Vede mě intuice.
Svítí mi na cestu.
Najednou uvidím poklad, takový, o kterých v dětství slýcháte před spaním a potom později čtete v knihách.
Vydám se cestou k pokladu.
Temnou a protkanou nekonečným dobrodružstvím a touhou jít dál...
Cestou, nástrah a překážek.
Cestou tajemství.
Překročím práh smrti.
Podobám se hrdinům.
Jsem najednou tam, kam mnozí nedošli, kde zklamali.
Přejdu bouři, protloukám se skrze blesky, zdolám nástrahy rozbitých mostů a padajícího kamení, zkrotím nestvůry.
Jdu dál cestou vpřed.
Cestou pevné mysli.
Odvahy.
Vědění.
Nacházím poklad.
Má cesta je u konce... (?)
Vzpomenu si na všechny ty pověsti o lidech, kteří se k pokladu dostali a o strašlivých nástrahách a kletbách, které poklad hlídají.
A tak mě taky napadne otázka, kdo hlídá tento poklad?
Vezmu si ho a pak budu uvězněná v jeskyni sama s pokladem?
Nebo co když se dostanu ven, kdo a jaké na mě bude posílat léčky?
Není lepší nechat poklad ukrytý dál a odejít?
Rozhodnu se.
Vystoupím zpět z jeskyně do horkého srpnového dne.
Bez pokladu.
S vědomím, že o něm vím.
Se statečným srdcem a pocitem vítězství, že jsem se k němu dostala.
Vím, že existuje.
Měla jsem ho na dosah.
Sáhla jsem si na něj.
Snad si i na chvíli si postesknu, že nemám před ty sebou zlaťáky, prsteny, drahokamy.
Třpyt, ze kterého přechází zrak.
Ale záhy si moc dobře uvědomuji, jak takový poklad "svazuje křídla".
A že ne nadarmo se říká, že "Není všechno zlato, co se třpytí."
A co je vůbec to zlato?
O čem to sníme v horkých dnech?
Pro co vstupujeme do jeskyně?
Jaký je ten skutečný poklad, který celý život hledáme?
Ten, který má zlatou duši.
Ze kterého se třpytí srdce.
Ze kterého nepřechází zrak, ale slova.
Je to život s nástrahami bez nadpřirozených bytostí?
Myslím, že pokladem je člověk sám sobě a jeho bohatství, které si získává během života a nosí je stále s sebou.
Slunce zapadlo.
Stín zalil rozpálenou krajinu.
I moje krev v těle vychladla.
Teď je už duben a vím o tom srpnovém večeru stále víc a víc.
Nezůstala jsem bez odměny.
