Měla velkou pletenou šálu. Nataženou od krku až přes ústa a zahřívala si přes ni vzduch, který dýchala. A ta šála nebyla nikterak zajímavá. Byla vlastně vskutku obyčejná. Černá a zvenčí se na ní třpytily zamrzlé kapky jejího dechu. Zářily jako diamanty.
Co pod ní padlo smutných slov, co se pod ní schovalo úsměvů. A s každým nádechem a výdechem se přidávaly kapky nové, jak obdiv přílivu života. Dechu.
A v přílivu nových kapek, nádechů, výdechů, života, pozorovala procházející čas kolem ní.
Pod tou šálou nebyla smutná. Nebyla veselá. Nebyla zamilovaná ani odmilovaná. Nežila ani nepřežívala. Prostě to pro ni bylo jen bezpečné. Ano, řeknete si, mohla odejít domů, do tepla, a dýchat teplý vzduch za zavřenými dveřmi. Ale snad jak kdyby zapomněla, že žít se dá i takto zcela jednoduše.
A tak si často v tom pouličním neklidu, mrazu, hledala svoji cestu k teplu.
Bylo to jako filtr. Co bylo chladné a mělo se ztratit zůstalo a zamrzlo v diamanty. A ona potom celá promrzlá vdechla teplo.
Má duši, řekněme - zvýhodněnou
Má ráda to teplo v přísném stylu
Kde dech mění se v diamaty
A diamanty zůstanou
Kdes před nádechem
Za tou sílou hřejivou
Kde beze slova
Smutkem sem tam štvána
Hnaná davem
Za třpytem
Často nechápána
S plachou pokorou
Zůstává
Sbírá diamanty
A rozdává je
Kam a komu?
No, často těm, kteří nikdy nemrznou...
A já teď přemýšlím nad ní. A říkám si... Jano, co myslíš? Co se děje s těmi, kteří tam někde žijí a mají taky diamanty na šále? Odkládají ji teď a kráčí do tepla, hnaní davem, snažší cestou, kde potom ty diamanty teplem zanikají? Věřím, že ne. Věřím v tyto třpytivé okamžiky. Věřím, že tam stále někde jsou, jako bílé na černém, černé na bílém... Jako to, co jsme si za celý život vdechly. Co vdechujeme a nalézáme, co se nám ztrácí a mění se v třpytivý chlad. Něco jako ztráty a nálezy na jednom místě.
A taky věřím, že se jednou ty diamanty pod tíhou samy z krku rozsypou.
Dříve, než přijde nahá letní noc.
