? 111 let od doby, kdy Titanic na své první platbě v noci narazil do ledového kru a následně se po půlnoci potopil.
? 65 let od doby, kdy při návratu na Zem shořel v atmosféře Sputnik 2.
? 9 let a dva dny od svatby mojí sestry
? 2 roky od doby, kdy vrcholila první vlna pandemie COVID-19
? 1 rok od dne, kdy jsme se synem vyrazili na procházku.
...
Tohle je jen zlomek k tématu s názvem vzpomínky na čtrnáctý duben.
Tohle jsou fakta a tato fakta vyvolávají vzpomínky s nějakým emočním doprovodem.
...
? Vzpomínka na loňskou procházku, na první hřejivé jarní doteky slunce. Na den, kdy jsem odložila zimní bundu a přineslo mi to krásný pocit lehkosti. Na den, kdy mi tehdy můj dvouletý syn poprvé utrhnul na procházce květinu a řekl mi: "Na, maminko, ta je pro tebe" a já ho objala a na jeho záda ukápla slza vděku a dojetí.
? Vzpomínky na vrchol první vlny pandemie covidu-19. Na dobu, kdy jsme žili ve strachu, v nouzovém stavu, měli uzavřené hranice okresu, nemohli vycházet bez ochrany ústa a bylo zakázáno pobývat na veřejnosti v počtu více než dvou osob. Bylo zakázáno vycházet. Scházet se s rodinou.
? Vzpomínky na svatbu sestry. Na den, kdy jsem byla šťastná a dojatá. Pyšná. Moje mladší sestra se vdává. Naše rodina je pohromadě. Veselá. V poklidu a harmonii. V mírném napětí, aby se vše povedlo. Vzpomínka na hrdost a radost, že je všechny mám.
? Vzpomínka na Sputnik 2 je z doby, kdy jsem nežila, stejně tak jako na Titanic.
Ale když pomyslím na Sputnik 2 tak to ve mně vyvolává myšlenku na Lajku, je mi úzko z toho, jak krutou smrtí musela zemřít... A tato smutná myšlenka na Lajku mi okamžitě vyvolává vzpomínku na Dastyho, na špringršpaněla, který se mnou trávil většinu dospívajícího života, na srdečného parťáka a s tím spojená bolestivá vzpomínka na den, kdy jsem ho naposledy viděla.
? A Titanic? Asi vás nepřekvapí, že se mně ve vzpomínkách vybavil filmový příběh Rose a Jacka. Filmový příběh obrovské lásky, která vlastně ani pořádně nezačala. Příběh, který ve mně ale neprobouzí vzpomínky falešné a nenaplněné lásky. Naopak, je v mé paměti zapsán jako příběh obrovské lásky a vyvolává mi tím vzpomínky na prožitou lásku.
...
A díky tomu mě napadlo zamyslet se obecně nad tématem vzpomínky.
Jak moc je reálný zápis vzpomínek do paměti? Je-li vůbec otisk vzpomínek v paměti reálný…?
Jak moc je přetvořen díky zapomínání?
Díky potlačeným vzpomínkám?
Díky vzpomínkovému optimismu?
Díky vzpomínkovému pesimismu?
Díky falešným vzpomínkám?
Proč máme falešné vzpomínky a proč nám vzpomínkový optimismus maže med kolem pusy a vzpomínkový pesimismus nasazuje černé brýle?
Aby nás ve chvíli, kdy nám je těžko, uklidnil, povzbudil?
Motivoval nás pokračovat dál ukládat další vzpomínky bez medu a bez brýlí?
Ozdravuje naši přítomnost a budoucnost?
…
Jdu kolem cukrárny, cítím vůni vanilkové zmrzliny, vybavím si dětství. Vzpomínám si na své dětství a jsem na chvilku zase malou holkou. Je ale tato vzpomínka reálná? No, není až tak přesně. Vanilkovou zmrzlinu nemám ráda a nepamatuji si, že bych ji někdy ráda měla, ale měla jsem ji ráda v dětství? Nevzpomínám si, tak proč se mi tato vzpomínka na dětství vybavila v souvislosti s vanilkovou zmrzlinou? Je to třeba tím, že vůně vanilky nám dělá vzpomínky voňavější, protože nám dohromady spojuje linecké cukroví, buchtičky s krémem a všechny ty po vanilce voňavé dětské vzpomínky? Nevím. Ale unáší mě vlna vzpomínkového optimismu na dětství.
Cítím parfém Coco Chanel a vybavím si svoji kamarádku.
Cítím vůni lípy a vybaví se mi ta stará a dávno potlačená vzpomínka na lipový čaj, který jsem pila z hrnečku se zlatým lemem a uraženým ouškem a s obrázkem květin. Tato vůně mi vyvolá další vzpomínky na bylinky, které jsme se sestrou sbíraly a sušily. Také na rakvičky se šlehačkou, které mám spojené s nedělním čajem a návštěvou prababičky.
Vůně jako vzpomínka. Vůně lípy, vanilky Coco Chanel, která spustila roj vzpomínek. Čichová paměť je skvělá, svojí silou dokáže vyvolat něco, co už ve vědomé mysli neexistovalo. Čichová paměť díky silným emočním vjemům podporuje pevnější ukotvení a vůně nám zase připomínají zapomenuté nebo dávno potlačené vzpomínky. Ale to jsme zase v kruhu diskuse, jak moc reálné vzpomínky vyvolá čichová paměť?
A takto stejně můžeme mluvit o zvuku, hudbě obrazech…
Vidím v kavárně na obraze temný hustý les a vzpomenu si na doby, kdy jsme chodili na houby, na dobu, kdy u nás ještě ještě byly husté lesy.
Vitím na Facebooku fotku kamarádky z dovolené ve Španělsku a vzpomenu si na toto místo a náhle na další dovolené a zážitky a emoce.
Slyším na ulici hádku partnerského páru a vzpomenu se na nelehká období mého života.
Slyším píseň Fix You a vzpomenu si na ... (moment, už je po desáté? :))
...
Co je tedy vzpomínka? Jakou roli hraje v našem životě?
V našem emočním světě?
Je vzpomínka na lásku jako náhrada za lásku?
Je vzpomínka na štěstí pocitem štěstí v době neštěstí?
Je vzpomínka obraz v paměti, který jsme si namalovali k dokonalosti?
Těžko si tady odpovím, ale můžu ve vzpomínkách s citovým doprovodem zavzpomínat na jakékoliv datum, vůni, zvuk, chuť, obraz, cit, pocit.... na cokoliv.
Jaké budou asi moje vzpomínky na tento okamžik? Pravděpodobně žádné, pravděpodobně prožitek této chvíle za nedlouho zapomenu. Nebo ne? Je to kouzelné, že právě teď nevím, jak bude moje vzpomínka na "teď" vypadat.
A jaké budou vzpomínky na datum 14.4.2023, to se nechme překvapit...
