Můj milý deníčku, dnes, pokud dovolíš, začnu nezvykle. Začnu otázkou. Co myslíš, je skutečně pravda, že když si člověk něco moc přeje, tak se celý vesmír spojí, aby se to splnilo? Mám totiž takové speciální přání.
...
Snila jsem
O něžnosti
O kráse lásky
O lásce samotné
O rtech plných smíchu
O pohledech s jiskrou
O životě s jiskrou
Snila jsem
…
A do polštáře vpil se ten sladký sen
V něm byl v motýla proměněn
Svými křídly hladil mě po duši
A teď tu něhu svírám v náručí
Slyším najednou to, co jiní neslyší
A snad možná ani netuší
Jak mně to klid života ruší
Jak hučí mi v hlavě
Dálnice myšlenek
Jak mlčet lze naléhavě
Ale jen navenek
Ten sen byl plný vřelých díků
Rozzářil vyhaslé světlo v mém oku
Teď stále jde po mém boku
A hledá tu něhu na každém kroku
Sen, který mi snesl z nebe
Ne to modré
Ale tebe
V bledě modré
A že není spojen s osudem?
Tím se teď trápit nebudem
...
A jaké že je to speciální přání? Co myslíš? Cože..? Ty si skutečně myslíš, že chci proměnit sny ve skutečnost? Ale kdepak, vždyť mě znáš, baví mě to. Baví mě se probouzet a zase usínat a mezi tím žít sny. Snít. Myslíš, že chci, aby se vesmír spojil a já přestala snít? Tomu se snad musíme teď oba dva smát.
To přání je… No, víš co, je dost hodin a jsem unavená, tak o tom třeba zase někdy příště… Ale správně tušíš, bude to o motýlech… O doteku něhy… A možná tě i pozvu na jejich sbírku. Ale v mojí sbírce nejsou za sklem na špendlíku, tam žijí a létají…
