... ale celý život si pamatuješ jeho číslo (Emil Zola). Dá se zapomenout na lásku? Snad ano. Ale ne na tu první. Byla jiná než ty ostatní. Sladce nevinná. Dětský upřímná. Opravdová. PRVNÍ.
Ležela vedle něj. V jeho posteli. Nemohla usnout. Koukala do prázdna a tiskla se na jeho hruď. Přála si, aby tato chvilka nikdy neskončila. Ale věděla, že to není možné. Neumí zastavit čas a neumí ho ani vrátit. Snad i litovala. Chtěla tam zůstat s ním. Nešlo to. Prudce vstala a odcházela pryč z pokoje.
„Děje se něco?“ Ozvalo se za jejími zády rozespalým hlasem.
„Nic se neděje. Musím si odskočit.“
Odešla, zamkla se v koupelně. Koukala na sebe do zrcadla. Několik minut se dívala hluboce do svých očí. Pozorovala svoji tvář. Sebe. Minuty utíkaly. Stále tam stála a pozorovala se. Bez myšlenek. Čas byl najednou tak prázdný, jak ona se sama cítila. Její oči byly stále rozzářené tím vášnivým milováním. Ale její srdce chladlo. Opláchla si tvář ledovou vodou a její vášeň najednou jak kdyby chladla pod rukama. Znovu se na sebe podívala. Nenáviděla se. Jak jsem mohla být nevěrná. Stále dokola si chladila rozvášněný obličej, snad si i přála spláchnout všechen ten vztek na sebe samotnou. Všechny ty výčitky. Tu špínu, kterou si tam sama namalovala.
Nechala vodu volně schnout. Vpíjela se do její tváře tak rychle, jak on se před chvílí vpíjel do jejího těla. Odešla do kuchyně, dopila víno, které leželo na stole v jeho skleničce. Ztrpklo. Chtěla na sebe křičet. Ty mrcho jedna, udav se tím zatraceným kyselým vínem! Posbírala svoje oblečení ze země. Oblékla se a četla zprávu, kterou slyšela pípnout zrovna v době, kdy z ní rval oblečení. „Lásko, kdy přijedeš, chybíš mi.“ Rozplakala se. Dívala se na dveře ložnice, kde ležel on a četla zprávu pořád dokola. Neuměla na ni odepsat. Hodila telefon do kabelky a utírala si proudy slz. V tom se otevřely dveře ložnice.
Podívala se na něj a nemusela mluvit. Objali se. V tom pohledu bylo víc slov, než by dokázala říct. Chtěla být s ním. Zůstat tam a nikdy se nevracet. Ale mezi nimi bylo patnáct let. Patnáct let života. Těch patnáct let, co se neviděli a skončila jejich láska. První láska. Měla pocit, že najednou žádných patnáct let neuplynulo. Nemohla z něj spustit oči. Chtěla ho milovat.
Ten večer musela odejít. Ale vrátila se ještě několikrát. Bylo jí s ním tak krásně. Ale vždy přicházela šťastná a odcházela smutná. Pocity štěstí a vášně střídaly pocity smutku a výčitky svědomí. Měla jiný život, s někým jiným. Ten čas nešel smazat, jak kdyby nebyl. Už jí nebylo šestnáct. Už nežila svoji první lásku.
Tenkrát, když u něj byla naposledy, byl chladný a ona nešťastná. Věděla, že je konec. I on to věděl. Rozloučili se. Opět. Pořád se jen loučili. Tenkrát dávno. Před měsícem. Před týdnem. Včera... Zase měla ten stejný pocit. Každé toto loučení jí přidávalo jizvy na srdci, stejně tak, jak když ji opustil před patnácti lety.
Nešla ta přetržená nit lásky znovu navázat. Nešel opravit uzlík, který se tam udělal. On totiž ten uzlík nebyl malý. Byl to pořádný uzel, který se po ta dlouhá léta, co se neviděli, zvětšoval. Ukrýval a střádal tajemství o nich. O jejich životech, kterými žili bez sebe. Uzel, který nešel rozvázat, protože ta nit by se zase rozdělila. Nikdy už nemohla být hladká. Nikdy už to nemohlo být jako dřív.
