Bylo to asi před měsícem. Vzpomínám si, jak noc přešla ve sněhobílé ráno, které mě vtáhlo do děje pohledem z okna.
Svět, který jsem viděla se celý třpytil. Jak kdyby se uklidnil.
Zastavil.
Sjednotil.
A najednou jsem měla obrovskou touhu vyběhnout ven a zabořit celé své nahé horké rozespalé tělo do sněhu.
Zastavit se.
Sjednotit.
...
Tak jsem se raději zase uklidnila. Zastavila svůj tok myšlenek razantním přidupnutím v obýváku a sjednotila se s tou velkou parádou venku jen pohledem z okna ven. Zatím.
Mám ráda tahle třpytivá překvapení. Pohledy z okna. Pohledy všeobecně. Občas mívám blbé nápady. Zasněné výrazy. Strnulé pohyby. A taky mám moc ráda mandle v čokoládě se skořicí. Prsty od skořice, když jím mandle v čokoládě se skořicí. Metafory. Svoji snovou červenou teplákovku. Slzy s úsměvem. A čtu si nahlas na balkóně poezii.
Někdy jsem označovaná za podivína. Což moc dobře nechápu, proč... Přitom můj andělíček ve sněhu by byl určitě pro svět stejně důležitý jako byl před 35 lety a není na tom nic podivného.
Ale co už, když ti dospělí mají prý rádi jiné radovánky, udělám si ho - sama pro sebe - raději někde v přírodě. Mimo tohle sídliště. Když to na mě zase někdy přijde...
...
V noci, ještě za tmy, vstala jsem a pohledem zavadila o noční stolek.
Ležela tam kniha.
Otevřená na straně 38.
Byla mrazivá noc.
Měsíc se divoce dral do mé ložnice.
Provázeli jsme jeden druhého po celém pokoji.
Svítil na stranu 38 a já se na ní zastavila.
Dekadentně jsme se všichni tři potkali na straně 38 a prolínali se a tančili v oslavě krásy a života uprostřed noci.
Whitman.
Měsíc.
Já.
A s námi smysl lidské existence.
...
Smysl lidské existence - co to vlastně je? Kdo to ví...? Já třeba teď vím to, že svět je nahý. Já taky. My všichni.
A sdílím s Tebou, Walte, po naší noci vše to, co dříve bylo tabu a ty ses s tím nikdy moc nepáral.
Taky s Tebou nevšedně obdivuji všechny ty všední motivy každodennosti a jsou mi tolik blízké.
A pod tíhou tolika otázek dualit přemýšlím o tom, zda nám nekonečně unikající cíl, který je obalen poetickými slovy a romantickými vizemi, nemůže být ve skutečnosti spíše iluzorním konceptem vytvořeným lidským myšlením, aby ospravedlnilo své vlastní úsilí a hledání v životě?
„...I am drawn by its breath as if I were no more than a helpless vapor,
all falls aside but myself and it,
Books, art, religion, time, the visible and solid earth, and what was expected of heaven or fear’d of hell, are now consumed...“
...
A tak jsem ráno zase o den starší a o pár hodin unavenější.
Lehce zasněná.
Připravená vstoupit do dalšího dne.
Když si najednou uvědomím, že jsem vkročila bosou nohou do sněhu.
Do chaosu nepřehledného světa jsem obtiskla mrazivou něhou svoje chodidlo.
Otočila jsem na stranu 39.
A pokračovala dál.
V cestě kamsi dál.
Tam.
...
Nohy mě mrznou a vyděšeně kontroluji okolní sníh. Moje pohledy poletují sem a tam po sídlišti. Nikde žádný andělíček.
Uf, naštěstí stojím jen na balkóně.
Usměju se sama na sebe. A taky tam kamsi do dáli.
Na měsíc s Whitmanem.
„...The love of the body of man or woman balks account, the body itself balks account,
That of the male is perfect, and that of the female is perfect...“
...
A někde tam.
Na cestě života plného záhad a neznáma.
Jednoho dne.
Objevil se zase ten podivín s šibalským úsměvem.
Pokračoval dál.
Toulal se městem, kde se s každým znal, rozdával pohledy a úsměvy, ale přitom byl jakýmsi samotářem.
V jeho krocích byla neodmyslitelná touha po objevování.
A pak najednou narazil na něco zajímavého.
Jemného a křehkého.
Nečekaného.
Spatřil andělíčka ve sněhu...
...
Výtvor přírody? Fantazie? Nevím... Krčím rameny a najednou ten ztracený andělíček za zády se stal jakýmsi letmým pohledem do minulosti. Mrazivou vzpomínkou.
Jako zmrzlé nohy ve sněhu a hlava na oblaku 38.
Jako slib v rozkročeném světě.
Přijímám krutou realitu každodenní rutiny a vracím se do kolotoče života, s mrazem v nohách a teplem v srdci, kde andělé měří jen několik centimetrů a neztrácejí se ve sněhu za zády, ale v zapomnění.
Ale... Občas si moc ráda zatančím na straně 38 s pohledem na stranu 39. Přesně tam, kde každý z nás se čte svojí verzi reality.
A přesně v této absurditě nacházím krásu každodenního života.
„...In this head the all-baffling brain,
In it and below it the makings of heroes...“
