Představuji si, že píšu knihu. Knihu svého života. Vezmu prázdný list. Popíšu ho z obou stran jedním příběhem. Jednou životní kapitolou. Najednou zjistím, že takto napsaná kapitola se do mé knihy vůbec nehodí.
Nelíbí se mi.
List vytrhnu a zahodím do koše.
A potom časem zjistím, že mi právě tento příběh v knize chybí.
Zůstal po něm pouze zbytek odtrženého listu a chybějící číslo.
Už nikdy tento příběh do knihy znovu nevložím.
Nebude v ní místo, nebude kam ho psát.
Už nikdy nebude v mysli a součásti mě celý příběh. Pouze střípky vzpomínek.
Vše, co se mi životě stalo, ať to dobré nebo i to špatné, mělo svoji logiku.
Svůj důvod. Patří to k tomu. Ke mně. K tobě. K nám.
Do mé knihy života.
Netřeba trhat listy. Jen pokračovat a psát dál...
A i když mi třeba často "život nabízí citron, můžu ho vymačkat, vypít a zahodit, nebo si můžu požádat o Tequilu a sůl..."
A tak si teď zrovna popíjím Tequilu se solí a citronem, vzpomínám na to, jak začala moje první kapitola v knize života.
Mohlo to být asi nějak takto:
...
Psal se květen, rok 1985. Na moji rodnou vísku se z nedaleké přehrady valil několikametrový kolos vody. Z rozhlasu zněly děsivé zvuky sirén a evakuačních příkazů. Sbalte si léky a nejnutnější věci do vašich evakuačních zavazadel a okamžitě opusťte vaše domovy! Po vsi vládl chaos, stres a pocit beznaděje. Lidé stěhovali dobytek, auta a opouštěli se slzami v očích a strachem své domovy.
Moje máma právě rodila.
Rodila Pavlíka.
No, vida, překvapení.
Přišla jsem na svět já.
Jana.
Tak trochu neočekávaná.
Tak trochu v napětí a zmatku.
Strachu.
Tak trochu velká voda.
Plaváček.
Nohama napřed.
Když mě máma poprvé přivezla domů, proběhlo mi hlavou to, co se v ní většinou honí každému, kdo poprvé vidí náš dům.
„Proboha, co tady budu dělat? Tady se unudím k smrti“.
Narodila jsem se do opuštěné samoty, kterou obklopují lesy, poblíž vesnice, jejíž počet obyvatel by se vešel do autobusu.
Za domem, na konci rozlehlé zahrady, nám teče řeka.
Když ji moje oči poprvé spatřily, voda byla klidná a pomaloučku protékala korytem. Nedaleký splav tiše šuměl.
Ležela jsem v mámině náruči a vychutnávala jsem si ty uklidňující zvuky.
Tu nádhernou píseň přírody.
Mami, tati? Proč pláčete?
Vám se ta píseň nelíbí?
Podívala jsem se na své rodiče. Rozhlíželi se kolem sebe. Nic neříkali. Plakali. A v jejich uších zněla úplně jiná píseň. Ta hrozivě smutná píseň, kterou voda hrála na stejném místě před několika dny. Voda jim vzala úrodu, dobytek. Vzala jim vše…
Začala jsem křičet s plna plic.
"Mami, tati, neplačte, nevzala vám vše,
přinesla vám radost, přinesla vám mě."
Máma mě tiskla k sobě.
Rozuměla mi.
Táta kouřil Sparty a nervózně chodil tam a zpět.
Nějaký čas jsme bydleli u babičky a rodiče na celé dlouhé dny jezdili uklízet tu děsivou spoušť, kterou po sobě stoletá voda zanechala.
Babička bydlela u rušné silnice. Nikde žádný les. Nikde žádná voda. Pouze domy. A i když na mě byla moc hodná, naše samota mi začínala chybět. Chtěla jsem se tam zase vrátit.
A potom se to stalo, opět jsem tam byla a slyšela tu krásnou píseň, která se mi tolik vryla do paměti.
Zaposlouchala jsem se, když mě náhle vyrušil mámin hlas: „Janičko, tak tady budeme společně bydlet, pojď, půjdeme se podívat domů“.
Náš domek má dva vchody. V jednom bydlí babička s dědou. A v druhém my.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a poprvé jsem naši opuštěnou samotu viděla i uvnitř. Jak malinké… Křičela jsem a plakala... Kde budu mít pokojíček? Kde budu mít hračky? Kde si budu hrát? Takové překvapení. Dva malé pokoje se rozprostíraly maximálně na třiceti metrech čtverečních. Z úzké chodby byl jeden vstup do koupelny a druhý do kuchyně, kde téměř polovinu místnosti zabírala kachlová kamna. Mimo opravdu malinké kuchyňské linky, jídelního stolu se čtyřmi židlemi zde nebylo nic. Další a zároveň poslední místnost byla zaplněna snad do posledního centimetru. Zahrnovala obývací pokoj, ložnici a můj pokojíček.
To bylo vše.
Táta vždy říkal, že je to „vejměnek“,
ale babička s dědou ne a ne se vyměnit.
A tak se nevyměnili do dneška. Takto skromně jsme tam žili dál.
Zakopávali jsme o sebe.
Na samotě.
Spolu.
Neměla jsem svůj úkryt, kam se schovat, když mi bylo teskno.
Když jsem chtěla být sama.
Ano, říká se, že samota je krásná věc, není-li v ní člověk sám, ale já si tam tak často přála být sama, až jsem tam opravdu sama byla.
Ne u nás doma, ale u "sebe doma."
...
Listy první kapitoly jsou popsané.
Již dávno.
Tehdy bych je několikrát ráda vytrhla a přepsala jinak.
Ale neudělala jsem to. Psala jsem dál.
Na samotě.
O samotě.
Sedím teď venku u řeky poslouchám zase tu píseň přírody.
Dopíjím Tequilu s citronem a se solí.
Čtu si v knize života a jsem ráda, že je zrovna taková, jaká je.
Bez přepisování.
Na samotě.
O samotě.
O mně.
O životě...
