Když vám ujede vlak

Evě volala máma a byla celá uplakaná, prosila ji, jestli by nemohla přijet alespoň teď. Teď, když je táta v nemocnici a neustále se po ní ptá. Eva si náhle uvědomila, jak moc svým rodičům chybí. Jak dlouho je vlastně neviděla?

Pár měsíců? Půl roku? Ani nedokázala přesně říct… Slíbila mámě, že jakmile to bude možné, přijede.

Odložila telefon a najednou ji přepadly výčitky svědomí.
To mě musí k návštěvě rodičů dohnat až tátova operace?
 Vždyť oni pro mě udělali tolik a vždy chtěli jen to nejlepší a já nejsem schopna za nimi přijet ani na návštěvu!

Po třech náročných dnech, kdy dokončila Eva veškerou neodkladnou práci, odložila naplánované schůzky, pospíchala konečně na nádraží a těšila se, až vystoupí z vlaku a opět zaklepe na dveře rodného domku.

Bylo krásné letní počasí, slunce svítilo na její bledou unavenou tvář. Sedla si na nádraží na lavičku a čekala na vlak. Náhle zavřela oči a vychutnávala si ty hřejivé paprsky sluníčka, uvědomila si, jak si těchto okamžiků moc neužila. Jak všechny slunné dny strávila zavřená v kanceláři a na dovolenou neměla s kým vyrazit.

„Pan Weber, já pitomá si s ním naplánovala schůzku na středu a zapomněla mu to zrušit!“ Vyrušila Evu myšlenka na klienta. Zběsile hledala telefonní číslo a pátrala po nejbližším termínu. Vyřídila hovor, vymluvila se na rodinné důvody, naštěstí měl klient pochopení. Přemýšlela dál, jestli ještě na někoho nezapomněla. Byla nervózní. Dlouho neměla dovolenou. Listovala kalendářem. Pamětí.

„Eviku, jsi to opravdu ty? Ahoj!“ Ozvalo se vedle ní.
To není možný, Eviku mi říkal jen David. Říkala si sama pro sebe zavedla oči od telefonu směrem k tomu známému hlasu. Opravdu to byl on. „Ahoj Davide, to je náhoda, kam jedeš?“
„Byli jsme v Zoo, tohle jsou moje děti, Ondra a ten straší je Honza. Vypadáš skvěle. Jak se máš?“
„Ty už máš tak velké děti?“ řekla Eva a její hlas se klepal.
„No, ano, uteklo to. Dlouho jsme se neviděli. No, a jak se tedy máš? Máš už taky děti?“
„Ne, nemám. Pracuji jako obchodní ředitelka u jedné zahraniční společnosti, vlastně u té, kam jsem tehdy nastupovala. Povýšili mě.“
„To je super. A vdaná jsi?“
„Ne, nejsem“ špitla a zasněně se koukala na Davida a jeho děti. Ach, jsou mu tak podobní, jako by mu z oka vypadly. Kluci si spokojeně hráli s plyšovou opicí, kterou jim pravděpodobně kupil v Zoo.

Chtěla se ho zeptat na tolik věcí, ale vyrušil ji telefon.

„Ahoj Evičko, přejeme ti s tátou všechno nejlepší k narozeninám, už je ti třicetpět, ráda bych se někdy dočkala nějakého vnoučka! A přijedeš tedy za námi, jak jsi slíbila?“ Popřála jí máma k narozeninám a neodpustila si poznámku o dětech, jako vždy.
„Děkuji ti, mami, vidíš, úplně jsem ti zapomněla zavolat, přijedu. Zrovna čekám na nádraží na vlak. Těším se na vás. Ahoj!“

Zavěsila telefon a měla slzy na krajíčku… To mi ještě chybělo, máminy řeči o dětech.

David si během hovoru přesedl vedle Evy na lavičku a díval se na ni.
„Evi, opravdu ti to moc slučí. Jsi pořád neskutečně krásná.“
„Děkuji, a ty máš moc milé děti. Kolik jim vlastně je? Vypadáte spokojeně.“
„Ano, jsem šťastný. Ondrovi jsou tři a Honzovi čtyři a kousek. Eviku, kolikátého je? Ty máš dnes narozeniny, že?“
„Hm, mám, je mi dnes už pětatřicet“ řekla tak potichu, snad jako by doufala, že to neuslyší.
„Tak všechno nejlepší, ať se ti daří“ odpověděl a pevně ji objal.
„Promiň, Evi, musím už běžet. Za chvilku nám jede vlak. Rád jsem tě viděl po tak dlouhé době. Měj se krásně a pozdravuj doma.“
„Já tebe taky! Ahoj a taky se měj!“ vysoukala ze sebe a ani se na něj nepodívala. Snad nechtěla, aby viděl její slzy. Snad nechtěla pohledět zase do těch velkých hnědých hlubokých očí, ve kterých se dřív tak často utápěla.

David se otočil a odešel.

Eva se jen dívala, jak se se svými dětmi vzdaluje.
Dívala se do stejného místa, i když už tam dávno nebyl.

„On si vzpomněl na moje narozeniny…?“
„No, jak by mohla taky zapomenout…“
„To není možné! Proč jsme se museli potkat zrovna dnes?!“

Seznámili se totiž na vlakovém nádraží. Na tom stejném, kde se dnes potkali. V ten stejný den před patnácti lety.

Eva si šla vyřizovat průkazku na vlak, David tady pracoval na brigádě. Když zapisoval údaje do průkazky, všiml si, že má zrovna dnes narozeniny, popřál ji a pozval ji na zmrzlinu.

Od té doby byli Eva a David nerozličná dvojka. V den jejich výročí, v den Eviných narozenin chodili vždy do té stejné cukrárny na zmrzlinu. Vychutnávali si ji stejně tak, jako na jejich prvním rande. Eva čokoládovou a David vanilkovou. Rok co rok. Takto devět let! Personál se několikrát změnil, ani ta zmrzlina už nebyla co dříve, ale jim chutnala pořád stejně. Vždy tak sladce, zamilovaně.

Byli opravdu nerozlučná dvojka. Jeden bez druhého neudělali ani krok. Často si z nich přátelé dělali legraci, že jsou jak pravá a levá noha, že jedna bez druhé nikam nedojde.

Eva stále seděla na lavičce a vzpomínala. Na jejich první pusu. První milování. Na všechny ty romantické i dobrodružné dovolené. Na vše, co spolu prožili.

Vzpomněla si taky na jejich první výročí. Slavili spolu devět let. David vše předem naplánoval. Eva si vychutnávala svoji oblíbenou čokoládovou zmrzlinu. Ten den ovšem trochu zamyšleně. Chtěla Davidovi říct, že dostala nabídku k práci na obchodní oddělení do společnosti, ve které pracuje do dnes, ale že se bude muset kvůli práci přestěhovat. Takovou nabídku, kterou si vysnila, a která se neodmítá. Chtěla Davidovi navrhnout, ať se přestěhuje s ní. Přemýšlela, jak mu to řekne a když už to měla na jazyku, něco ucítila.

„Takový kus ledu, to snad ani není možný, ta zmrzlina je rok od roku méně kvalitní!“ Zuřila Eva a když chtěla led vytáhnout z pusy, došlo jí, že to není led. Prstýnek. To už David klečel před ní. Ani ho nepustila ke slovu. „Víš, Davide, musím ti něco říct…“

Ten den vše skončilo. Jejich poslední rande. Poslední výročí. Deváté mělo být to nejkrásnější, na které nikdy nezapomenou.
Stalo se. Na toto výročí oba nikdy nezapomenou. Bohužel ale v opačném duchu.

David se nechtěl stěhovat do města. Chtěl si postavit domek na vesnici, mít rodinu, děti. On sám měl čtyři sourozence a chtěl taky velkou rodinu. Eva si šla za svým. Byl to její sen. Chtěla mít dobrou práci a být úspěšná. Na děti měla přeci ještě dost času.

Odešla z cukrárny a tako s ní i odešel David z jejího života. Ten den neplakala, přišlo jí nespravedlivé a sobecké, že neodešel s ní. Že takto všechno zahodí a zůstane v tom zapadákově.

Náhle ale Evě došlo, že přesně ten den, den devátý rok, když šli naposledy na zmrzlinu, ztratila část sebe. Přesně jak říkali kamarádi, pravá a levá noha… Ten den klopýtla tou svojí nohou tak moc, že za ty další roky téměř nikam nedošla.  

V práci je úspěšná. Tak jak chtěla. Ale je opravdu šťastná? Celé ty roky žije sama. Nenašla si partnera, který by se alespoň trochu přiblížil Davidovi. Žije sama pro sebe a pro svoji práci.

Eva si uvědomila, jak obrovskou chuť zase dostala na čokoládovou zmrzlinu. Přemýšlela, jak by asi chutnala dnes? Pořád tak stejně sladce?

A takto tam na nádražní lavičce vzpomínala na svoji životní lásku. 
Možná tam seděla hodinu. Možná dvě. Možná celou věčnost.
Když se zvedla, přes uplakané oči viděla, že se už stmívá, naposledy se podívala na místo, kde se jí dnes David ztratil z očí.
Stála tam. Sama. A bylo jí jasné, že…jí vlak už ujel…