Každý chceme někam patřit a vždy někam patříme. Žijeme ve skupině. V různých skupinách. A ty skupiny nám potom dávají různé nálepky.
Blondýny. Učitelky. Biomatky. Umělci. Samoživitelky. Šprtky. Vegani. Sportovci. Ajťáci. Homo. Hetero…
Je už stará na děti. Je to baba. Neumí parkovat. Ta musí být zlatokopka. To dítě neposlouchá, to je dnes ta volná výchova...
Škatulky.
Zařazování lidí do skupin.
Předsudky bez tolerance.
Nevědomé hodnocení lidí, které potkáváme - Jak jsou oblečeni. Jak vypadají. Co dělají. Jak mluví. Kdo jde po jejich boku. Jak se chovají jejich děti. Jak vypadají jejich děti. Co kupují. Kde bydlí. V jakém jezdí autě.
...
Hodnotíme to, co se nám na druhých nelíbí a nepřipouštíme si, že to není jejich problém, ale náš.
...
A potom, když se tu a tam objeví lidé, kteří sice někam patří, ale vybočují ze škatulek, tak mnohdy společnost neví, jak se k nim postavit a dostanou nálepku podivína. Ale vlastně ani sami neví, kdo to ten podivín je. Je to ten, kdo se učí nebo se naučil být sám sebou a ponořil se do autenticity a nebojí se, že si na něj někdo ukáže prstem? Ten, kterému nevadí, že se odlišuje a nebere si svobodu nálepkami? Je to introvert? Je to člověk odevzdaný k bytí dneškem? Já? Ty?
...
A tak vám něco povím, bez povzdechů, stížností, snad možná i pro lehké zamyšlení nad škatulkováním. Povím vám, jaké to je, když se člověk stane podivínem. Když udělá rozhodnutí, které prvně něco stojí a pak až za něco stojí. Rozhodnutí naplnit život svobodou, klidem a bezpodmínečnou láskou, vystoupení z kruhu věčných nezodpovězených otázek, slz, křivd a pochybností. Uvědomění si, že život v napětí a chaosu, kde ztrácíte sebe samotnou není životní cesta, dokonce ani cesta životem, ale cesta ven. Ven ze života.
V dnešní době, kdy tolik manželství a partnerství nevyjde by se zdálo, že stát se svobodnou matkou je normální. Ale, hle, není. Stále s jistou svobodou a změnou přichází právě škatulkování.
Zvoní mi telefon (tak veškerá tato moje úvaha začala...)
"Ahoj, jak je? Pojedu zítra kolem, jste doma, že by jsme se stavili na návštěvu?"
"Jsme doma, ale už nějakou dobu na jiné adrese. Sami s malým."
"Aha, chudáku. Jak to zvládáš?"
Samoživitelka
To už je nálepka sama o sobě.
Nálepka selhání
Nálepka, že svobodná matka musí být nejhorší člověk pod sluncem, když je sama s dítětem, když rozbila rodinu. A je úplně jedno, jestli byl vztah takový nebo makový. Jako žena, to nezvládla. Ona to nezvládla! Je sama a je, zřejmě, tak příšerně nesnesitelná, že proto je sama. Navíc k tomu všechny ty možné pomluvy, které se přidají a nabalují kolem.
A já, jako správný podivín, jenom na vše kývu hlavou. Nakonec mně ty nálepky selhání, nejhorší partnerky pod sluncem, podivína jsou úplně jedno. Nebo spíš, zvykla jsem si. Dá se s nimi totiž žít a to mnohdy o dost lépe, než se žilo do nedávna.
Nálepka zoufalky
Víte, začnu možná trochu namachrovaně, ale hned vás vyvedu z omylu. Nikdy jsem nezaznamenala takový zájem o mojí osobu ze strany mužů. Nejprve mi to dělalo radost, ale velmi brzy jsem pochopila, že to není tím, že mi to sekne. Muži totiž mají pocit, že mi něco chybí a chtějí mě „zachránit.“ Ale ne jako ženu, ale jako “tu”, co zůstala sama. Snadnou kořist. Chudáka.
A já, jako správný podivín, se snažím filtrovat to, co ke mně přichází. Někdy špatně. Někdy projde dál i to, co tam nepatří, ale i to k tomu patří. A tak se nehroutím. Protože už umím brát život nejen s humorem a nadsázkou, ale taky vznešeně a vážně. Protože snadno a brzy jsem pochopila, v čem je mi dobře a v čem ne a taky se učím říct ne.
Nálepka „chudáka“
Už jsem se toho vícekrát dotkla výše a ráda bych tomu teď ještě věnovala samostatně pár slov. Je to totiž moje moc oblíbená nálepka. Chudák je na všechno sama, chudák nemá peníze, chudák je hrozně unavená, chudák, je hrozně hubená… často jste chudák ženská. Nebo jen chudák.
A já, jako správný podivín, kde ostatní říkají chudák, já říkám samozřejmost. Můj denní závod s časem nemá v cíli další čas na to se litovat.
...
Ok, občas tak tak je. Navenek se může zdát, že jsem selhala, že jsem zoufalka, že jsem chudák, že žiji život, který je pořád tak nějak v neustálém poklusu mezi tím vším, co musím, a že jsem často unavená. Ale opak je pravdou. Musím jen pár základních věcí a ty dělám ráda, učí mě totiž brát život úplně jinak. Třídit správně to, co "musím"
Mimochodem, přijde mi super to, že často mám v jedné ruce šroubovák a v druhé vařečkou míchám jídlo za stopade na tři dny a zpívám nám u toho "The wheels on the bus go round and round. Round and round. Round and round..." to bych se jinak nikdy nenaučila. A také to, že vím, kolik stojí kapalina do ostřikovačů, kde je nejlevnější mléko ve městě a jakou kde mají zmrzlinu. Že zrovna v tento okamžik umím být máma a umím být táta. Že umím od srdce obejmout, ale i stát si nekompromisně a pevně za svým.
Takže děkuji za všechny nálepky. To, že to není mnohdy jednoduchý, neznamená, že je to složitý. Jsou barevné. Jsou moje. Mám je ráda. Až tak moc, že ze mě udělaly podivína.
...
A tak až zase jednou celá splavená potáhnu v jedné ruce kapalinu do ostřikovačů, v druhé balík mléka z akce a za mnou se bude vláčet rozzuřené dítě, kterému poteče zmrzlina po prstech a sopel z nosu a já se k tomu všemu budu usmívat, nenálepkujte mě, nelitujte a spíš se tomu taky zasmějte.
Věřte, že pláče jen kvůli tomu, že nemá ta zmrzlina žlutou barvu, protože žlutá je jeho oblíbená.
Že za chvilku bude vše dobrý.
Kapalinu naleju do auta.
Mléko doma odložím.
Utřu ušmudlané prsty.
Na otázku proč nebyla žlutá zmrzlina minimálně po desáté odpovím, že byla zrovna červená a žlutá bude třeba zítra, a že je to jedno, protože je polovina zmrzliny stejně vždycky na tričku.
Obejme mě, řekne, že má moc rád žlutou zmrzlinu, bonbony, maliny, jahody a taky maminku.
Teď je žlutá zmrzlina i na mém tričku.
Zasmějeme se tomu oba.
Převlíknu trička.
A je všechno zase dobrý.
... až do zítra, to totiž bude chtít zmrzlinu červenou, když tam bude žlutá. A to tak prostě je, poznáváte se, milé maminky od tříleťáků? Poznáváte, že ano... jen u nás, u těch s nálepkami, je to víc vidět. To je asi tak jako, když blondýna odře auto.
Mimochodem, to se mi povedlo včera při parkování. A ani to mě nevyvedlo z rytmu. Jasně, mrzí to, ale je to pořád jen věc a já pořád jen baba, že jo.
Přeji vám zbytek dne s nálepkou "hezký" a bez předsudků, o ty se vám beztak už někdo postaral.
