Kolik ticha sneseme, než začneme křičet? Říká se, že ty nejbolavější duše často nejvíc mlčí. A tak mě napadá, kolik takové duše snesou bolesti, než začnou křičet?
Mnoho. Opravdu mnoho.
Někdy je těžké začít křičet, když vás ten hluk může ještě víc vyděsit. Bolet. A tak mlčíte a mlčíte. A to ticho se potom mění v další bolesti a bolesti se mění v křivdy a křivdy se mění v dlouhotrvající smutek. Stesk. Splín. Pojmenujme si to, jak jen chceme, ale je to potom něco, z čeho se jde už jen těžko vykřičet.
A někdy potom určitě přijde ten okamžik, kdy budete chtít křičet, kdy už bude ten pocit bolesti tak nesnesitelný. Tíživý. Potom zakřičíte tolik, že vás z toho až zamrazí. Všimnete si, že vás nikdo neslyší, i přes ten nesnesitelný hluk a pískot v uších… Že i když to musí slyšet každý široko daleko. Není nikdo, kdo by vás slyšel. Poslouchal. Tak si řeknete, že je správný čas začít léčit hluk v sobě.
V tichosti.
V klidu.
Začnete pozvolna.
To pozvolna nazvěme třeba „malé radosti“.
Uvědomujete si, jak je moc fajn, prožívat všední dny plné malých radostí, a to i tehdy, když se nám ty velké tak nějak nedaří.
Ano! Je moc fajn,…
když se probudíte a je víc než pět ráno,
když si dáte kávu a cítíte, jak krásně voní,
když vysvitne slunce do propršeného dne,
když se protáhnete a cítíte své tělo, jak vám poděkovalo,
když se protáhnete a nic vás nebolí,
když vám vykouzlí úsměv na tváři vzpomínka na jiné malé radosti,
když vám vykouzlí úsměv na tváři vzpomínka na velké radosti,
když se můžete usmát, jen tak... že to tak zrovna cítíte,
když se cítíte tak, že se můžete usmát jen tak,
když vás někdo dokáže rozesmát.
Když vás někdo má rád…
Že je to snadné? Myslíte? Pokud ano, máte štěstí, že si to můžete takto říct. Ale mnohdy je opak pravdou. V té nejbolavější duši jsou tyto všední okamžiky tak nevšední, že není snadné si je posbírat a pustit k sobě. V té nejbolavější duši se časem objeví obal, který je nepropustný všem pocitům. Je totiž obalena do temna, aby nepropustila dovnitř už vůbec nic. Aby jí nemohlo už nic víc ubližovat. A ten temný obal, do kterého se zahalila, aby ji chránil, ji tím vlastně znemožňuje i léčit.
A když ten obal začneme pomaličku sundávat, vstřebávat ty malé radosti, začnou se dít velké věci. Malé radosti se mění na velké radosti.
A ta velká radost, jaká to je? Je to třeba každá z těch malých radostí, ale později s daleko intenzivnějším pocitem, prožitkem.
A ta nevětší radost, to, když vás má někdo rád, to je něco, co vám ten obal jednoho dne sundá úplně.
A najednou se vaše duše cítí tak, jak když ji položíte do cukrové vaty. Do lehké a jemné pastelové barvy. Do něčeho tak měkkého něžného a voňavého, co cítíte v každém smyslu. Omamná vůně, která vás očaruje. Měkkost, která vás pohladí. Sladká chuť, která se vám rozplyne po celém těle.
A takové to je.
Tak jednu cukrovou vatu, prosím...
