Autoři píšící o Šestidenní válce uvádějí obvykle dva pojmy, a to preemptivní úder a preventivní úder. V tomto díle uvedu několik příkladů.
Preemptivní úder směřuje k odvrácení bezprostřední závažné hrozby v situaci, kdy není možné využít jiných prostředků k jejímu odvrácení a akce je přiměřená hrozbě. Je tedy založena na existenci protivníkových rozvinutých schopností a na faktoru jasného a bezprostředního ohrožení.
Preventivní úder směřuje k odvrácení či eliminaci vzdálené závažné hrozby, případně s cílem předejít útoku očekávanému v kratším či delším časovém horizontu. Vychází tedy z logiky zahájení konfliktu, který by s největší pravděpodobností nastal v budoucnu, za stávajících výhodnějších podmínek. To znamená, že preventivní použití síly není plně opřeno o stávající, ale pouze o rozvíjející se či potenciální schopnosti, jakož i o mnohem problematičtější situaci bez jasného a bezprostředního nebezpečí.
Marek Čejka
V knize Izrael a Palestina (Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu) od Marka Čejky je uváděn útok Izraelců jako preemptivní. Píše, že strůjci preemptivního úderu proti svým sousedům (kromě Libanonu) byli izraelský ministr obrany Moše Dajan a náčelník generálního štábu Jicchak Rabin. Také jasně zde uvádí, že šlo o útok v bezprostředním izraelském ohrožení a ne o dlouhodobé ohrožení Izraele. Jako preventivní úder v knize uvádí útok izraelského letectva na jaderný reaktor v iráckém Osiraku v roce 1981. Uvádí také, že z pohledu Izraele byl preemptivní úder pochopitelný, jelikož ohrožení od svých arabských sousedů bylo veliké.
Dan Reiter
Dan Reiter uvádí ve svém díle Exploding the Powder Keg Myth Preemptive Wars Almost Never Happen, že hlavním důvodem preemptivního útoku Izraelců na své arabské sousedy mohlo být ohrožení ze strany Egypta, ale uvádí zde také dva důvody, proč útok Izraelců nebyl jen z obavy ze svého zničení Za prvé, Izrael měl obavy z hrozícího arabského útoku. Egyptská akce, která nejspíše víc než cokoliv jiného tlačila Izrael k vojenskému zásahu po uzavření Tiranské úžiny. Izrael veřejně prohlásil v roce 1950, že takový krok by byl jasný akt války; ústupek ze strany Izraele by znamenal pošpinění jeho důvěryhodnosti a mezinárodního renomé. Kromě tohoudržování otevřené úžiny mělo významný ekonomický přínos pro Izrael. Opravdu jeden pohled izraelského politického vedení bylo, že uzavření Tiranské úžiny 22. května1967 byl „první výstřel" v Šestidenní válce. Uzavření úžiny proto mělo vážné ekonomické a politické důsledky pro Izrael. Tímto není řečeno, že preemptivní motivy chyběly, ale to znamená, že tam byly další silné motivy.
Za druhé, izraelský preemptivní útok přišel později než podle teorie by se dalo
předvídat. Mezi Izraelem a Egyptem bylo hodně originální nepřátelství; Egypt zaútočil na Izrael v roce 1948 a Izrael zaútočil na Egypt 1956. Izraelský náčelník generálního štábu Jicchak Rabin chtěl zaútočit už večer 25. května, ale izraelský premiér Levi Eškol útok zamítl, dokud nebudou vyčerpány všechny politické možnosti. Přesto Násir stupňoval svou rétoriku vůči Izraeli. Izraelci vnímali egyptské hrozby podobně jako nacistické hrozby během druhé světové války. Podle některých zdrojů Násir chtěl izraelský preventivní útok a doufal, že ho egyptské síly odrazí. Izraelci nechtěli také útočit kvůli USA, nechtěli tak nerušit americké touhy po mírovém jednání. Izraelci zaútočil, až poté, co dostaly od Američanů tzv. žluté světlo.
David Hirst
Davit Hirst popisuje Šestidenní válku jinak než předchozí dva uvedení autoři. Zatímco oba dva předešlí autoři psali o izraelském útoku více méně jako o preemptivním útoku, tak Davit Hirst popisuje Izrael jako agresora, který nebojuje kvůli své záchraně, ale aby dosáhl tzv. Velkého Izraele.
Uvádí, že Izrael plánoval útok hned po Suezské válce v roce 1956. Podle něj Izraelci pouze čekali na vhodnou příležitost. Píše, že Izrael válku potřeboval, jelikož v roce 1962 procházel ekonomickou krizí, kdy emigrace převažovala nad přistěhovalectvím. Zablokování Tiranské úžiny bylo podle Davida Hirsta tou vhodnou příležitostí k útoku na své sousedy. Autor minimalizuje význam přístavu Ejlatu a uvádí, že tam procházelo jen 5% izraelského zahraničního obchodu. Uvádí také, že ropu z Íránu mohl dostat přes město Haifa, avšak neuvádí, že tím se prodloužily Izraelcům dodávky, především ropy o tisíce kilometrů, jelikož izraelské lodě nemohly plout ani přes Suezský průplav. Podle Davida Hirsta měl Egypt u hranic s Izraelem dvě divize, ale ve skutečnosti tam měl Egypt sedm divizí.
Porovnání jednotlivých autorů
Vybral jsem tyto tři autory, abych ukázal, jak může být na jednu historickou událost vytvořeno více názorů. První autor tedy Marek Čejka útok Izraele označuje jako preemptivní jelikož uvádí, že šlo o bezprostřední ohrožení Izraele. Dál to ale příliš nerozvádí, jelikož se spíše věnuje izraelsko-palestinským vztahům.
Naopak velmi dobře rozvádí celý konflikt Dan Reiter. Ve svém díle se Dan Reiter právě věnuje pojmům preventivní a preemptivní a Šestidenní válku uvádí jako jeden z příkladů spíše preemptivní války. Podle něj, ale nebyly splněny všechny podmínky, aby se to dalo nazvat úplně preemptivním útokem.
Úplně jinak než předešlí dva autoři se k Šestidenní válce postavil Davit Hirst. Oba dva předešlí autoři označovali útok Izraele na své sousedy jako preemptivní a státy Arabské ligy viděly jako agresora, tak naopak Davit Hirst označuje za agresora Izrael.
Příště:díl sedmý: Závěr
