Počmáraná nevěrou...

Držela jsem klíče v ruce. Opřela se zády o zeď. "Nechce se mi tam."  Nasadit masku přetvářky, vyprávět o školení, o cestě, o tom, jak jsem unavená, vymazat smsky a promilovanou noc, mi už trhá srdce.

Měla bych se otočit, odemknout, nasadit šťastný výraz manželky, aby nic nepoznal.

„Nesmí na mě nic poznal.“ Zašeptala jsem tiše, se slazami v očích...a sesunula se po zdi dolů. Nesmím plakat. Nesmím mu ublížit.

Nesmím!

Držela jsem klíče v dlani. Klíče z vylhané lásky. Klíče splněných snů. Jeho snů. Klíče plné hypotéky, luxusních kousků nábytku a šťastně pobíhajících dětí.

V hlavě se mi začal opět promítat můj film: NESMÍŠ OD NĚJ ODEJÍT.

Přemalovat černý obraz na růžovou, modrou, a když je to málo, namočit uplakaný štětec do žluté, abych nevyslovila: nemiluji tě, nechci s tebou spát, nedotýkej se mě...nestačí. 

Seděla jsem schoulená v rohu špinavé chodby. S černým obrazem před očima, škrtícím snubním prstýnkem, počmáraná nevěrou a touhou křičet, křičet a KŘIČET. Neměla jsem v těle sílu vysvětlovat, prosit, vymýšlet příklady, aby pochopil, aby mu došlo, co potřebuji, co mi schází, po čem...tolik let toužím.

V křiklavých tónech se utopím, žlutou nesnáším a v černé se udusím. Tělo mám počmárané nevěrou, spálené vášní, vyčerpané milováním a „čas,“ mě jako děvku s štětcem v ruce, za živa křižuje.

Držela jsem klíče v dlani.

Klíče přemalovaných obrazů.

Klíče nesplněných snů.

Tenkrát.