Měla jsem na něj chuť. Velkou. Rozum říkal, nesmíš a srdce křičelo, musíš!
„Smluvní strany se dohodly, že náhradním plnění…“
Jeho oči, rty, pohled, dlaně, pohlazení…
„Musím vyčlenit potřebný počet zaměstnanců…“
Potřebuji jeho rty…
„Posloucháš mě?!!!“ Lekla jsem se. Vypadla mi vidlička z ruky do talíře.
„Poslouchám.“ Chytila jsem vidličku zpět do ruky.
Potřebuji …co vlastně potřebuji?
„Dobře víš, jak je to pro mě důležité a ty mě vůbec nevnímáš!“ Urovnal si pečlivě kravatu na střed růžové, hedvábné košile.
„Miluješ mě?“ Zeptala jsem se tiše.
"Dohodu sjednám na dobu neurčitou…“ Měl dramatický výraz v obličeji a stále stejný obchodní pohled. Proč to dělám? Proč se ptám? Proč se v něm snažím vyvolat stíny? Střádám pavučiny, snažím se zachytit, volám o pomoc a doufám, že pochopí.
Odložil příbor. Urovnal si rukávy luxusního saka a rozhlédl se po restauraci.
Půl hodiny bude mluvit o členství v dozorčí radě, o prosperitě firmy, o celosvětové krizi a o tom…že to všechno dělá pro mě.
„Co ti schází. Řekni mi, co ti schází! Pro koho to všechno asi dělám? Ukaž mi blbečka, který by to pro tebe dělal?“ Známé věty, které jsem po půlhodinové přednášce nevnímala. Odložila jsem příbor, dopila zbytek vína a skleničku vrátila zpět vedle nádherně zdobené vázy bez květin.
Zapomněl.
Rozum říkal, nesmíš a srdce křičelo, běž!
Měla jsem chuť tančit bosá v dešti, sedět v garsonce nad oprýskaným hrnkem kávy, povídat si a neřešit, že už svítá...ležet v jeho náruči, umilovaná, hříšná...a bez viny.
Odešla jsem. Zavřela za sebou dveře, s celou tou noblesou a vytočila jeho číslo…
...musím!
