Nedělní Haribo sebevražda :-)

Miluji nedělní rána, jsou o hemenexu, voňavé kávě a pohodě. Ten den...po mňam snídani jsem si řekla, že konečně uklidím stromeček a vánoční serepetičky z celého bytu. Nezůstalo jen u úklidu ozdob, ale rovnou jsem se pustila do pořádného, generálního.

Šlo mi to krásně od ruky a po obědě jsem si u pohádky na ČT 1 vyndala žehlení. Koupila jsem si v Ikee krásné povlečení, které jsem si chtěla nově, v novém roce povléknout. Nevím, co se stalo, ale po krátké chvilce mojí žehličku trefil infarkt. Začala smrdět, jako když se pálí elektrika, chroptila, běsnila a vypustila rez zrovna, když jsem byla na bílé části povlečení.

Z naprostého šoku jsem s ní švihla vzteky do koše!

„Mrcho, hnusná zákeřná mrcho! Víš, kolik stálo to povlečení?!“ U nadávak jsem se oblékala, sedla si totálně vytočená do auta a jela koupit novou. Cestou mě zastavila policie. Doklady od auta jsem v kabelce nenašla. Ležely v kuchyni.

Doklady na mikrovlnce za tisíc! Super!!!

Do obchoďáku jsem dojela i bez dokladů a koupila si tu nejlepší, nejkvalitnější, nejkrásnější a nejdražší žehličku!

Byla překrásná. Modrá. Průhledná. S luxusním povrchem. Ležela na žehlicím prkně jako modelka. Nedělní pohoda byla zachráněna. Lehla jsem si na gauč s návodem a obdivovala při čtení její krásu.

Chtělo by to něco na zub.

Nemám ráda sladké, ale z odpoledního nervového šoku jsem dostala chuť na bonbóny. Haribo! Gumáčci, proč ne. Cestou na gauč jsem si vysvětlila, jak jsou zdravé nejen pro mé klouby, ale i pro mé dnešní pošramocené nervy.

Zelený, červený, žlutý. Žehlička se naparovala a já se její krásou kochala a kochala, až jsem rukou zašátrala do prázdného sáčku. Ale co. Dnes si to zasloužím! Uvelebila jsem se na guči a z vyčerpání usnula. Za hodinu, mě probudila šílená bolest břicha.

Medvídci!

Hazjíci barevní!!!

Představila jsem si nafouklé a zvětšené medvídky v mém žaludku. Přesně tak to dělaly moje děti. Naložily je do sklenice plné vody. Při této představě, jsem začala bolestí umírat! Vliv těch barvených potvor nezaznamenaly ani mé klouby, šlachy, nehty, vlasy a vazivová tkáň už vůbec ne. Chodila jsem několik hodin v křečích po bytě (nafouklá) jako v devátém měsíci. Nadávala jsem na zákeřné medvídky, na policajty, na mrtvou žehličku v odpadkovém koši i na zničené povlečení.

Takhle hnusnou neděli jsem hodně dlouho neměla a jsem si jista, že už nikdy v životě nevezmu do pusy barevnou želatinu s čumáčkem a pacinkami. Nejsem sebevrah :-)))