Jste tím, čím jste chtěli být?

V pondělí, odpoledne se zastavil čas v okamžiku, kdy jsem zahlédla tolik očekávané oranžové… z obou stran osedlané…velké...překrásné... popelářské auto...a na něm z jedné strany Rocky a na druhé Rambo.

Byla jsem ochotná stopnout v tu chvíli i cvrnkání kuliček. A to jsem s cíněnkou dokázala ožulit i Rudu Čaňa - to byl u nás na vesnici kuličkový machr. Do zatáčky se přiřítilo „popelářské“ a já utíkala jako o život. Sedla jsem si na obrubník, abych viděla celou akci z blízka.

Popeláři se začali otáčet a k popelnicím couvat. V ten okamžik jsem je spatřila. Můj Rambo a Rocky stáli v montérkách z obou stran ... „jen“ na jedné noze a jako správný borci, se drželi „jen“ jednou rukou.

A pak to přišlo!

Seskok z ještě jedoucího auta. Rambo si promnul rukavice a šel k jedné z popelnic. Naklonil si jí a bravurně, jednou rukou, za víko, ji roztočil směrem k popelářskému autu. Tajil se mi dech, protože takový akční kousek nebyl on-line nikde k vidění. Rambo zahákl popelnici tak, že ji zdvižné zařízení zvedlo do výšky a on šel roztáčet další kulatou, plechovou krásku.

Venuška si malovala, Iveta se dloubala v nose a dívala se z okna. Soňa a já jsme se hlásily jako o život. Soudružka učitelka se ptala, čím bychom chtěli být, až budeme velcí. To byl přesně můj okamžik, kdy jsem měla šanci povědět všem můj sen.

Mirek řekl, že bude automechanikem, Ruda lékařem, Maruška učitelkou, Pavlínka zpěvačkou a Martin prezidentem.

„A nyní nám řekne taky Andrejka, čím bude, až vyroste.“

Přišla moje chvilka. Můj okamžik. Konečně!

„Já, až budu velká, chci být popelářkou.“

Celá třída se začala smát i Iveta s prstem v nose. Nevadilo mi to, protože tomu nerozuměli. Nechtěla jsem být ani učitelka ani zpěvačka. Přišlo mi to děsně trapný a neakční.

Když byl konec třídních schůzek mého mladšího syna, učitelka mě poprosila, abych ještě chvilku zůstala. Než byla třída bez rodičů, proběhlo mi hlavou, co ten můj kluk zase provedl.

„Začínáme se opět s dětmi zajímat, čím kdo bude, až bude velký. A Váš David stále opakuje, že bude strážcem vesmíru. Je žák třetí třídy a měla byste mu vysvětlit, že takové povolání neexistuje. Proberte to s ním.“

Je po mně! Jupí...

Měla jsem synovo třídní ráda, protože to byla fajn ženská, ale v tomto případě jsem se za syna postavila. Věděla jsem, že chce být strážcem vesmíru, dokonce „vohnivej.“ Měl ještě svůj dětský svět, ten dospělácký šel mimo něj. Neseděl u počítače, ale lítal po bytě, před barákem s mečem a zachraňoval ve velkém boji celý svět.

Příští rok půjde na střední školu a ještě dnes si vzpomeneme na „vohniváka s rudým mečem v ruce“ a nasmějeme se. Kráčí pomalu do dospěláckého světa. Za pár let bude chodit z práce do práce. Bude mít plnou hlavou starostí, aby se v zaměstnání udržel, uživil sebe a svou rodinu.

Když se naučíme v dětství snít, umíme to i v dospělosti. Já se dnes nedržím „jedou“ rukou do zatáčky jako borci na popelářském autě a neroztáčím plechové krásky…ale sen se mi splnil, protože se ve své práci cítím často, jako akční Rambo.

Starší syn chtěl být od malinka kuchařem a to se mu také splnilo. Má svou práci rád a to samé bych přála i mladšímu synovi. Jen nevím, jak to všechno zachrání jen s „vohnivým mečem“ :-)

A co Vy? Jste tím, čím jste chtěli být?