Je dobrej, ale je teplej...

„…jsem s ním spokojená, ale je teplej…“                                                            

„…chodím k Markovi, je výbornej, ale je teplej…“

„…hele, nejlepší je Marek, je teplej, ale je jednička…“

Je mi jedno, že je nějakej Marek teplej! Copak máme ve městě jednoho kadeřníka? Napadla mě Soňa. Ta má stoprocentně kadeřnice zmapované.

„No čau Soni, potřebuji poradit. Moje kadeřnice, na kterou jsem zvyklá, je těhotná. Tragédie! Potřebuji novou kadeřnici, ale musím vědět, že je dobrá. Prosím tě, kam chodíš ty?“

„Nooooo nazdár, já chodím léta letoucí do salónu za záchranku. Jsou tam dva. Jeden je normální a druhej je teplej. Marek je vlasový borec. Tady v okolí nejlepší.“

Volat další kamarádce nemělo smysl. OK. Vyhráj Marek. Teplej.

Nervozita po několika minutách opadla. V salónu jsem se cítila příjemně a Markovo ruce byly božské. Nemám problém s muži, kteří jsou jiné orientace. Mám mezi nimi několik kamarádů. (Ale abych byla upřímná, u některých mi vadí, když kroutí zadkem, kníkají a zvedají malíček se slovy: „Páčko, jak se máš?“)

Měl krásné oči, lícní kosti (na ty jsem zatížená), úsměv a humor. Celé dvě hodiny jsem s ním prokecala. Probrali jsme moje vlasy, střih, barvu…a mužský. Moje mužský. Takovou analýzu jsem od něj nečekala. Za hodinu jsem měla jasno: ukončit, nevracet se a počkat si na nového, lepšího.

Kdo by to do nich řekl. Měla jsem v osobním životě jasno a klid na duši, že to co cítím, cítím dobře. 

A vlasy? Božské. Holky měly pravdu. Jen škoda, že je teplej…

Když jsem se s Markem u pokladny loučila a platila, vešel do kadeřnictví muž. Hubený, vysoký, nagelovaný. Divně cupital…a co bylo ještě horší, vlnil se v bocích se slovy: „čau děckaaaa…“ Kolegyně ho pozdravila: „ahoj Marku“ a začala mu diktovat z diáře, kolik toho dnes má.

Au… :-)))

Tak holky...Marek, je dobrej a teplej, ale mé vlasy, dvě hodiny v ruce nedržel. Tu čest měl úplně „normální“ chlap, který mi udělal generálku, jak na hlavě, tak i v hlavě...

Kdo by to do nich řekl...že?