"Andrejkooooo, svačinaaaa." Volala na mě maminka z okna. Neznala jsem nic horšího, než přerušení života před barákem a šlapání miliardu schodů... pro svačinu.
Chápete?
Svačina, svačina, svačina, SVAČINA...slyšíte ten hnus?
Hnus "se sýrem" do jedné ruky a hnus "jablko" do druhé. Ne... jaBko, ale j-a-B-l-k-o, m-l-É-k-o, ch-l-É-b.
"Taaak mi tooo hoooď." Zněla má odpověď.
Dost blbá odpověď, protože při pohledu na maminku v okně s chlÉbem, sÝrem, jaBlkem, mlÉkem...mi došlo, že její napnuté šlachy na krku a vykřečovaně zůžená pusa, bude průser.
Byl.
A pořádnej!
Takovej ten seďací za stolem s kostkovaným, nažehleným ubrusem, kytičkou ve váze a prostíráním.
"Seď rovně. Nemel sebou. Nespěchej. Nehltej..."
Bleeeeeeeee!!! Bla bla, furt něco!
Dnes jsem učitelka. Mám popsaný kus baráku. Konečně se na mě dostala řada a Dibalová vod vedle to musela za mě vzít. A Zuzana Novotná má teď, ale vopravdu "teď," úplně nový dřeváky a půjčí mi je. Na chvilku, protože musí s tátou k babičce.
"Až to sníš Andrejko, nezapoměň si umýt ruce."
"Ano maminko." Odpověděla jsem. Vono je lepší dělat hodnou a slušnou, protože pak máte klid. Mám to vyzkoušený.
Čekala jsem. Za kostkovaným s vázičkou a rovnými zády. Dost napínavě. Co napínavě...seďála jsem DRAMATICKY.
Musí zajít někam do pokoje. Vždy někam zajde a pak vyjde.
Zašla!
Nastal můj TOLIK očekávaný sekundový okamžik. Zastrkávací. Za ledinci!
"Maminko, už jsem se nasvačila. Umyji si ruce a půjdu si ven hrát." Slyšeli jste to překrásně vyslovené n-a-s-v-a-Č-i-l-a, u-m-Y-j-i a p-Ů-j-d-u? Skvělý, co? To se musí, zabírá to.
"A snědla jsi Andrejko vše?"
Jooooooo. Narvala jsem chlebA za lednici i s jaBkem.
"A já to na tebe řeknuuuuu!" Řekl "dost" nahlas brácha. Von vůbec říká všechno schválně nahlas. Žalobníček užalovanej, nenažranej a co je nejhorší ...vyžehlenej. Nechápu jak může snést na sobě tu odporně nažehlenou košili s medvídkama a s límečkem.
"Drž klapačku nebo na tebe řeknu mamce, že se večer počůráváš!" Tak. A má to!
Všechny děti, co vzorně jedí svačiny, jsou divný. Vytáhnou z aktovky prostírání, sedí rovně, nemlelou sebou, nespěchají, nehltají... říkám, jsou divný. My normální děti...ji někomu dáme nebo ji vyhodíme. POZOR! "Vyhodím" nikdy neříkám před maminkou nahlas, protože začne (hodně dlouhé) povídání o černých dětech, co umírají hlady. Nikdy nevím přesně, jaký černý děti maminka myslí, ale můj chlebA za lednicí i s jaBkem, by těm z naší vesnice určitě chutnal.
"Mamíííííííí. Mamííííííí. Andrea zase hodila...." Zbytek nestihl dopovědět. Držela jsem ho pod nažehleným límečkem.
"Asi na tebe zavolám ty černý hladový z bloku 6...stejně vypadáš jako Smolíček pacholíček." Zašeptala jsem mu hororovým hlasem do ucha.
Pravidelné svačiny zabraňují hladu. Mají v sobě energii, vitamíny, minerální látky a jsou důležitý pro správný vývoj dítěte. Tohle všechno v sobě brácha má. Budu jim ho podávat pravidelně:
- Brácha+celozrnný chléb s rostlinným tukem a kuřecí šunkou + zelenina + voda
- Brácha+celozrnný chléb s tvarohem a pažitkou + zelenina + voda
- Brácha+celozrnný chléb se šunkou a sýrem + zelenina + ovocný čaj
- Brácha+smetánek + ovoce + oříšky, rozinky + voda
...protože mě (a všem normálním dětem) stačí k životu voda se šťávou, špinavý tričko se Sandokanem a život před barákem :-)
