Zastrč tu kuřecí hlavu! (Jak se stát Afričankou)

„Ty máš tak krásnou africkou prdelku!" volá můj miláček čas od času, zejména v intimních okamžicích. Je to pochvala mírně řečeno problematická, je přece dávno všeobecně známo, že Afričané - muži i ženy - mívají pozadí velké a vyšpulené.

Vyšpulenost je prý způsobena faktem, že mívají oproti bělochům jeden až dva kostrční obratle navíc a pozadí má tudíž pořádnou oporu.

Rozlehlost zadních částí afrických matrón má ovšem úplně stejné příčiny jako rozlehlost zadních částí bělošek. Nenažranost je jedna z nich, odpor k fyzické námaze druhá.

Zdaleka ne všichni Afričani jsou příznivci velkých p***lí. Já mám ale to štěstí, že můj skoromanžel pochází z kmene, jehož muži obří pozadí u svých partnerek ocení. A nejen to: dožadují se ho. Případně ho pomůžou vypěstovat...

Před několika lety se mi na stáži v Berlíně podařilo dík kombinaci stesku po K. a pravidelného cvičení výrazně zhubnout. Když jsem se vrátila, K. mě obešel dokolečka, udělal „ts-ts-ts" a neříkal nic.

„Co je?" Trochu mě zamrzelo, že si nevšiml mé nové štíhlé linie.

„Nic. Kde máš prdelku? Ty už ji nemáš?" pronesl smutně. Pak se zahleděl směrem ke kuchyni a celý se rozzářil, neboť ho osvítil šťastný nápad: „Dáš si kuře?"

Nemusím podotýkat, že mi štíhlá linie dlouho nevydržela.

Přiznám se, že by se mi víc zamlouvalo mít pozadí evropské. Zato mít tmavší barvu kůže - to by se mi moc líbilo. Tu ale mít nemůžu. A tak se snažím stát Afričankou po jiných stránkách.

Naučila jsem se docela obstojně západoafricky vařit. Pravda, zvládám jen několik základních pokrmů, ty ale umím uklohnit tak dokonale, že bych si prý mohla v Nigérii hned zítra otevřít mamaput. (Mamaput, to je proslulá restaurace sestávající obvykle z jednoho stolku, několika židlí, dvou hrnců, jedné veliké naběračky a jedné ještě větší „mamy" s nádherně africkým pozadím, která pokrmy kydá do talířů a inkasuje peníze.)

Dobré kuchařky nepotřebují polotovary. Opovrhnou i takovými vymoženostmi, jako jsou vykuchané slepice. Dovedou připravit polévku z kozí hlavy a slepičí pařátky uvaří v kořeněné vodě ke křupavé dokonalosti, jakou ocení - až na výjimky - všichni Západoafričané. Maso na guláš nekupují v supermarketu. Zajdou do poctivého řeznictví a řezníka nainstruují, jak jim má maso nasekat. I s kostmi, přirozeně.

Kdykoliv tady v Londýně nakupuju jamy, plantainy, „zahradní vejce" (malé lilky, bílé nebo nažloutlé), kozí hlavy, sušené krevety, exotické koření, o kterém Angličané nejspíš nikdy neslyšeli, ale já ho poznám po čichu, vždycky mě zaplaví skvělý pocit: Fakt jsem tu Afriku zvládla, říkám si. Jsem vážně skoro Afričanka! (A ani k tomu nepotřebuju to svoje pozadí.)

Východoevropanek, které se snaží stát Západoafričankami, je nějak čím dál víc. Nejspíš je to tak trochu móda. Čas od času vídám na tržištích děvčata z Polska, ze Slovenska, z Litvy, z Bulharska. Znalecky ťukají prstem do hlíz jamu, zkoumají, jestli jsou čerstvé. Z hromady stažených kozlích hlav vybírají ty nejchutnější a s překvapeným prodavačem smlouvají o cenu. Trvají na tom, že úplně stejných plantainů, jako jsou tyhle, koupily v tomhle krámku za libru šest, tak nevědí, proč by dnes měly dostat jen čtyři. Hrdě si odnášejí domů laciné slepice na polévku, i s pařátky a hlavou.

Stalo se, že v autobusu z Brixtonu jely dva milenecké páry. Oni byli Afričané, ony Evropanky. Dívky vesele švitořily jazykem připomínajícím polštinu, jejich muži jen podmračeně seděli a dívali se na své boty. Z plastikových tašek v rukou děvčat trčela tu hlíza jamu, tu exotická zelenina s natí, tu kuřecí pařátek, tu kuřecí hlava. Dívky se braly hrozně vážně: v očekávání se rozhlížely kolem sebe a sledovaly, co jejich přerodu řekne svět.

Svět nastoupil do autobusu v podobě dvou veselých černošek. Podle vzhledu byly Ghaňanky nebo Nigérijky, ale evidentně lnuly spíš k evropské kultuře: byly oblečené do kostýmků a dlouhé vlasy měly pečlivě narovnané. Okamžitě si všimly tašek s kuřaty, jedna šťouchla do druhé - a daly se do hlasitého smíchu.

V tom okamžiku zvedli oba Afričané zraky z bot a prokláli jimi své přítelkyně. Oba naráz hlasitě povzdechli a každý tiše zaječel na tu svou: „Už tý ostudy bylo dost, nemyslíš? Zastrč tu kuřecí hlavu!"