Zarostlé zahrádky a zam-zam (proměny Hadžího Asefa)

Nedá se říct, že se řidiče Asifa báli všichni naši zákazníci. To ne. Našlo se pár obzvlášť odvážných, odhodlaných, chrabrých či totálně ožralých pasažérů, kteří se ho nebáli.

Ale pro většinu byl postrach. Těžko říct, proč se bossové Caravan Cars Asifa nezbavili - zbavují se obvykle každého, kdo za volantem pije, každého, kdo se popere se zákazníkem, kdo se pokusí zákazníka přejet nebo ho zabít jiným způsobem, každého, kdo se z pasažérů pokouší vyrazit víc peněz, než činí naše oficiální jízdné, každého, kdo je příliš vlezlý nebo pasažérům sahá na kolena. (Já, abych se přiznala, sahala zákazníkům na kolena běžně, zejména v začátcích své kariéry, než jsem se naučila řadit levou rukou. Ale všichni mi to rádi odpustili. Málo platné: ženské mají v tomhle bodě vážně výhodu.)

Asif se se zákazníky pral dvakrát či třikrát do týdne (pokaždé tvrdil, že si začali, ale tím bych si nebyla tak jistá). Jednou nacouval do štamgasta, protože prý mu zaplatil o dvě libry míň, než stála cesta, a tvrdil, že víc u sebe nemá. Asif ho přimáčkl na lucernu, uvěznil mu nohu mezi nárazníkem a kandelábrem, a prohlásil, že neodjede, dokud nedostane zbývající dvě libry. Zákazník kvičel bolestí a dvě libry prý skutečně našel.

Teda tohle nám vyprávěl Asif a moc se chlubil, že tak se na ně musí. Štamgastovu verzi incidentu jsme neslyšeli, ale věřím, že se od Asifovy výrazně lišila.

Asif běžně žádal za svezení o polovinu víc, než měl, a byl postrachem všech dívek a žen, které se mu líbily. Líbily se mu obvykle nejvíc v pozdních hodinách po půlnoci, kdy už měl trochu v hlavě. Bylo veřejným tajemstvím, že Asif skladuje v kufru svého oře deset nebo patnáct plechovek stelly a každou chvíli se jednou posilní. Jeho dech nemohl nezavát k našemu nočnímu dispečerovi - a přece Tommy Asifa nevyrazil.

Bylo zřejmé, že má Asif u Caravan Cars protekci. Možná proto, že jeho tatínek Syed patřil k prvním řidičům, kteří pro naši společnost začátkem osmdesátých let začali jezdit. Teď už byl v důchodu, ale symbolicky nad Asifem držel ochrannou ruku.

To by bylo jedno vysvětlení.

Druhé vysvětlení bylo, že si na něj stěžoval jen málokdo. Ne že by nechtěli. Ale nevěděli, jak na to. Řidičovo jméno neznali a popsat, jak Asif vypadá, vůbec nebylo snadné.

Zejména dívky a ženy, které někdy někam jely s Asifem, se místo stížností začaly dožadovat jediné ženské řidičky, kterou se Caravan Cars mohly chlubit. Takže mi Asif, ač nerad, dohazoval kunčofty.

Dlouho jsem ale nevěděla, že je to právě on. Asifa nebylo snadné popsat, nebyl ničím nápadný - a hlavně se jeho vizáž neustále měnila. Kdyby něco - cokoli - provedl třeba Tariq, tělnatý otec mnoha dětí, který chodí zásadně v bílé říze, s bílou čepičkou na hlavě a vousy si barví hennou, myslím, že by postižení do dvou minut volali Tommymu a ječeli, že s tím tlustoprdem v pyžamu a s oranžovým plnovousem už v životě nepojedou. Tommy by okamžitě věděl, s kterým. Ale Asif se popisu vymykal.

A tak jsem se od jisté rodilé Angličanky dozvěděla, že ji „jeden šofér od nás", takový odporný hezounek neurčité národnosti a s nagelovanými vlasy odvezl úplně jinam, než si přála, zastavil v opuštěné uličce a pravil, že jí dá slevu pět liber, když ho orálně uspokojí. Mladá Polka si mi zas postěžovala, že jí „jeden šofér od nás", takový tmavší, nejspíš Šrílančan, vyprávěl o své zálibě v „huňatých zahrádkách" a žádal po ní, ať nadzdvihne sukni, že sám ověří, jestli ji má dost zarostlou. A opulentní dáma z Jamajky tvrdila, že si v kterémkoli taxíku zásadně sedává na zadní sedadlo - od doby, co jí „jeden šofér od nás", středovýchodní týpek, ale s vlasy odbarvenými na žluto, neustále sahal na koleno a pokusil se ji chytit za prsa.

Člověk by věřil, že naše společnost zaměstnává půl tuctu oprsklých sprosťáků a potenciálních násilníků. Ale není tomu tak. Tohle všechno zvládá Asif. Zcela sám.

Asif je zkrátka muž mnoha tváří. Jednou má na hlavě černého ježka nagelovaného do špiček a připadá si úžasně sexy. Pak mu háro zázračně doroste až po obočí a získá barvu kvetoucích slunečnic.

Asif se narodil v Londýně, takže dovede mluvit anglicky bez přízvuku, ale s oblibou nasazuje dikci typickou pro čerstvé přistěhovalce z Pákistánu, prošpikovanou šťavnatými frázemi jižního Londýna. Je to zkrátka typický představitel první generace Pákistánců narozených v Anglii. Neví, co se sebou, zmítá se mezi tradicemi, které mu vštěpovali rodiče, a vším ostatním. O Ramadánu se hlasitě postí (chci říct: postí se a hlasitě nás o tom informuje, na rozdíl od pravověrnějších muslimských kolegů, kteří se postí potichu), ale k tomu vykládá, jak zrovna začal chodit s jednou holkou, a kdybyste jen tušili, pánové, jak ta je vášnivá...

V listopadu Asif zmizel. A když se před Vánoci zase objevil, vůbec bychom ho nepoznali. Tentokrát nebyl navlečený do džínů s pozadím módně odhalujícím zadek a módně nadrozměrné mikiny. Nerázoval ulicí krokem londýnských náctiletých floutků. Ladně se vevlnil do místnosti, oděný do dlouhé temné řízy. Na bradě měl plnovous prokvetlý stříbrem a čerstvě vyholenou hlavu zakrytou přiléhavou černou čepičkou a takovým tím šátkem, který milují stoupenci palestinského osvobozeneckého hnutí, zatímco britští bezvěrci a odpadlíci ho neuctivě nazývají utěrka.

„Seš to ty, Asife? Anebo seš svůj brácha?" ptali jsme se ho nevěřícně. „Alláhu Všemocný - co se to s tebou stalo?"

Asif prorocky pokýval hlavou a pravil, že se vrátil z pouti do Mekky. Konečně poznal pravou víru a ať se mu neodvažujem říkat Asife, na tenhle poangličtěný patvar svého jména nebude slyšet. Ode dneška je pro nás Hadží Asef. Důstojně usedl na židli a po turecku zkřížil nohy.

Hadží Asef nežvanil o ženských. Místo toho vykládal o víře pravé a já jsem se stala hlavním terčem jeho útoků. Šlo o to, že žena nemá co jezdit s taxíkem, má trčet doma a vařit. Manžel by mi měl nařezat, to by mě přešly roupy.

Když už jsem toho měla dost a poslala ho, kam patřil, Hadží Asef beze slova vstal a z kufru svého auta přinesl kanystr. Nebylo v něm pivo ani whisky. Byl v něm zam-zam, voda z posvátné studny, která svého času zachránila proroka Mohameda, pokoj s ním, a jeho věrné před smrtí žízní. Pak mě přinutil vyřknout arabskou větičku, která vás oficiálně promění na muslimy, a potom mi dal napít ze skleničky. Pravověrní spokojeně zamručeli a já jsem podle všeho muslimka.

Když Tommy poslal Asifa (pardón! Hadžího Asefa) vyzvednout zákazníka, vsázeli jsme se s Afgháncem Mohamedem, jak dlouho mu to vydrží. Já tvrdila, že nejvýš měsíc. Mohamed říkal, že možná dva.

Čas plynul. Hadží dál chodil v temné říze, která začala poněkud zapáchat (měl jen tu jednu a nestihl ji prát), a vedl důležité řeči.

A potom, přesně po šesti týdnech, zas jednou přišla mizerná noc a telefon zarytě mlčel. Na základně nás sedělo dvanáct nebo patnáct, otráveně jsme přemítali, jestli dnes vyděláme aspoň na benzín, když tu telefon zazvonil a byl to džob jen pro mě.

„Zákaznice vyžaduje ženu-řidičku," objasnil Tommy. Po cestě k autu mě doprovázelo závistivé mručení kolegů.

Před domkem v Norbury čekala nervózní mladá holka. „Paráda!" uvítala mě. „Ještě že dneska pracuješ! Po tom, co jsem v sobotu zažila s jedním šoférem od vás, jsem se zařekla, že s chlapem v životě nepojedu."

„Obtěžoval tě? Jak vypadal?"

„Pořád mi sahal na koleno a snažil se mi chmátnout pod sukni. A přitom vypadal... trochu jako prorok! Měl na sobě takovej ten hábit, co si ho muslimové oblíkaj do mešity, a strakatou utěrku na hlavě."