Záhada romských squatterů vyřešena (aspoň myslím)

Dnes jsem se dočetla, že případ, o kterém jsem se zmínila v článku Ste mrtvá, páni, není ani první, ani jediný. Opakoval se v Londýně už nejméně čtyřikrát, třikrát v Leytonstonu, teď v New Southgate.

V posledním případě, o němž zatím byla zmínka v britských médiích, se neznámý počet Romů – předpokládá se, že z Rumunska, nastěhoval do domu dvou sester, Filipínek, které odjely na dovolenou do vlasti. Sousedé si všimli, že jsou přední dveře domu pootevřené a neznámí lidé hovořící neznámým jazykem z nich vynášejí odpadkové pytle naplněné věcmi, které ještě donedávna patřily sestrám z Filipín. Odvážný soused (i když ne tak odvážný, aby dovolil novinářům ho jmenovat), šel zjistit, co se děje, a noví nájemníci mu – španělsky – oznámili, že dům koupili. Hodnota domu je zhruba půl milionu liber. Zároveň se prokázali nájemní smlouvou s telefonním číslem, na které se nedalo zavolat. Sousedé zkontaktovali policii, ale ta jim oznámila, že s tím mnoho nenadělají. V Londýně není zakázané bydlet v cizí nemovitosti – squatteři tu mají pré --, ovšem nesmíte se do ní vloupat. Policisté řekli sousedům, že dům dvou filipínských sester nenese známky násilného vniknutí – a tím to pro ně skončilo. Noví "nájemníci" (nebo snad "majitelé") smějí v domě – legálně – žít tak dlouho, dokud se nevrátí skutečné majitelky a nezískají soudní příkaz k jejich vystěhování. Sousedé si rvou vlasy a zachraňují povyhazované věci nešťastných sester, ale víc už dělat nemohou.

Britská média se vágně zmínila o tom, že se možná Londýn stane obětí "východoevropských gangů", které objevily díru v zákoně o nemovitostech a budou nadále obsazovat domy a byty lidí, kteří na pár týdnů odjeli, anebo si třeba jen zašli na večeři. Londýňané se začínají bát.

Kdo je za tím? Nikde jsem se o tom nedočetla, ale obávám se, že to dost dobře vím. Nezvaní nájemníci možná – pravděpodobně – za nic nemohou. Provinili se nanejvýš tím, že uvěřili nějakému bossovi, který jim za rozumnou cenu pronajal anebo dokonce prodal moc pěkný byt. Pokud se vypravili z Rumunska do Anglie, je pravděpodobné, že měli peníze – většina Romů přece před cestou prodá domy ve staré vlasti, aby měli něco do začátku. Anglicky většinou neumějí, nepřečtou si nájemní nebo kupní smlouvu, natož aby si ověřili, zda telefonní čísla na ní fungují. Dají bossovi peníze, boss zmizí, oni si zařizují hnízdečko po svém (což znamená napřed vyklidit věci po "zesnulém") – a pak se, za pár týdnů anebo dokonce dní, strašně diví, když je z jejich bytu vyvede policie. Bosse už samozřejmě nikdy neuvidí – a kdyby ho snad přece náhodou potkali, stejně by na něj byli krátcí.

Napadá snad někoho lepší vysvětlení? Mě teda ne. Obsazování domů, ze kterých majitel na pár dní odešel a neví se, kdy se vrátí, není zrovna šikovné řešení problémů s ubytováním. Vypadá to, že jsem se v posledním článku spletla: vinila jsem nezvané nájemníky v bytě u paní Highové, tak drzé, že jí nabídli její vlastní víno a informovali ji, že už nežije, a teď jsem přesvědčená, že i oni byli obětí. Nejspíš si za to mohli sami – věřím, že příliš nezkoumali, jestli je s bytem všechno v pořádku, jestli je chlapík, který jim ho nabídl, skutečně majitel, možná přimhouřili oko nad leckterou podivností, která je měla varovat. Ale nejspíš nebyli těmi, kdo vykoumal, jak se do nemovitosti dostat, aniž by na ní vznikly "známky násilného vniknutí". Nejspíš i oni za možnost bydlení zaplatili – bohužel nesprávnému člověku.

Pokud se tentokrát nemýlím a v Londýně řádí zločinecký gang ( složený – pravděpodobně – z rumunských Romů, kteří tu už nějaký ten pátek bydlí a stihli se tu rozkoukat), který obsazuje byty a na dobu (velmi) neurčitou je pak "pronajímá" nebo "prodává" čerstvým přistěhovalcům, kteří se tu rozkoukat nestačili, bude neskonale těžší situaci vyřešit, než kdyby se pár drobných, hloupých a drzých podvodníků rozhodlo nastěhovat do bytu, který nepatří jim.