Zabit padajícím králíkem

"Prááááááásk!" Ozvala se rána jak z děla a její ozvěna se ještě pár vteřin odrážela od vysokých skalních stěn a zvonila nám v uších. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co se událo.

Pavla Koucká

Právě jsme se se skupinkou kamarádů probrodili bahnitou, zatuchlou starou štolou z Ameriky do Mexika. Ovšem, byli jsme v Českém krasu, Amerika i Mexiko byly dávno opuštěné lomy, hluboké a tajuplné. Začátkem devadesátých let se do nich mohlo, ale nesmělo.

Vylezli jsme ze štoly a ještě jsme se ani nestihli zaradovat, že zas vidíme denní světlo, když se ozvalo zasvištění a ta příšerná rána.

Někteří z nás se zastavili na místě, na okamžik hrůzou ochromení a neschopní pohybu, jiní se rozběhli, aniž věděli kam, a jeden kámoš sebou mrsknul do bláta, protože byl kdysi členem Svazarmu a tam ho naučili, že v případě imperialistického útoku je třeba ihned padnout k zemi.

Když jsme se zmátořili, zjistili jsme, že sotva čtvrt metru od místa, kde stojí kamarád Dalibor, klepe se a zuby mu cvakají, se na zemi objevil divný chlupatý flek, který se při bližším přezkoumání ukázal být – bývalým králíkem.

Člověk by řekl, že králík, takové milé, hebounké zvířátko, přece nikomu neublíží, ani kdyby mu spadl na hlavu. Ale kdybyste slyšeli tu řachu a viděli, co z nebožáka zůstalo, bylo by vám jasné, že scházelo málo a byli bychom se Daliborovi skládali na funus.

"Vidíš, mohl jsi být první člověk, který by měl v úmrtním listu napsáno ZABIT PADAJÍCÍM KRÁLÍKEM," utěšovala jsem ho, ale Dalibor jen vrtěl hlavou a říkal, že doktoři by si jistě vymysleli něco běžného, třeba "cerebrální trauma způsobené padajícím předmětem" a taková příčina smrti by nikoho nezajímala. Jen by bylo po něm.

Jak jsme se tak skláněl nad šedavými zbytky roztomilého zvířátka a pak zas vytáčeli krky a s úctou pohlíželi na kolmou skalní stěnu, vysokou nějakých osmdesát metrů, začali jsme přemítat, proč králík asi spadl. Že by ho přestal bavit svět a vrhl se ze skály do nebytí netuše, že Dalibor je zrovna pod ním? Že by se vytahoval před králičicí a pokusil sel propast přeskočit? Že by se zfetoval nějakou psychedelickou trávou a nabyl přesvědčení, že dovede létat? Anebo... že by to byl králík kamikaze, speciálně vycvičený, aby se vrhl ze skály v okamžiku, kdy vespod prochází Dalibor, a vlastním tělem ho zabil? Anebo... co když se nahoře nad srázem skrývá záškodník, třeba manžel Daliborovy milenky nebo tak něco, se zásobou králíků, kterými hodlá po Daliborovi házet tak dlouho, dokud ho neusmrtí?

Když jsme se v úvahách dobrali až sem, poodešli jsme od skalní stěny co nejdál.

Ovšem žádní králíci už nepadali. Snad to byla vážně jen náhoda.

Dalibor z toho měl několik let trauma. Děsil se, že na něj spadne strop, meteorit, květináč, ta tlustá paní ze sedmého patra, dubová skříň, nakloněná vrba, satelit, vědro, obloha.

Teď už je naštěstí docela v pořádku. Ani milenčin manžel ho nezavraždil. A když jsem se od Monty Pythonů dozvěděla historický fakt, že ve středověku metali obránci hradů na útočníky všechno včetně psů, koz, oslů nebo krav, přestalo se mi zabití padajícím zvířetem jevit tak výjimečným. Tímto přeju Daliborovi všechno nejlepší k padesátinám.

V pátek se zamyslím nad otázkou: "Může kočka spáchat sebevraždu?"