"Všechny bělošky jsou děvky, stačí je povalit na matraci"

Než jsem za sebou stačila zavřít dveře do koupelny, už tam byl. Tlačil mě směrem k záchodové míse, zapíral se do mě oběma rukama, jako bych byla nepojízdné auto nebo, co já vím, betonová skruž. Neříkal u toho nic, jen temně mručel.

Moment překvapení způsobil, že jsem dvě tři vteřiny skutečně ustupovala, až jsem se zadní částí dotkla umyvadla. V tom okamžiku mě pustil, pečlivě zamkl – a zase se mi začal věnovat.

Jsem zvyklá přebývat ve sdílených bytech, dělit se o kuchyň a koupelnu s lidmi, které znám jen napůl, a docela mi to vyhovuje. Jsem zvyklá na to, že lidé po sobě nespláchnou, že nechají v kuchyni binec, že mi v lednici vypijí všechno mléko a ještě mi odcizí kolíčky na prádlo. Ovšem že mě jeden ze spolubydlících – hoch z Lagosu, kterého jsem do té doby viděla jen dvakrát a pokaždé asi tak na pět vteřin – začne ve čtvrt na osm ráno znásilňovat v koupelně, toho bych se nenadála. Ostatně myslela jsem, že mlčenlivé, ač ufuněné souboje o každý čtvereční centimetr odhalené kůže, bitvy o přístup k háčkům na podprsence či přestřelky na frontové linii dívčího výstřihu už nikdy nezažiju. Tyhle věci jsem si vždycky spojovala s mentalitou, životní zralostí a společenskou vytříbeností žáků střední školy. Nic podobného jsem už hodně dlouho nezažila a nijak mi to nechybí.

Soused mě začal svlékat podstatně zručněji než před třiceti lety středoškoláci blahé paměti, ale pořád u toho nic neříkal. Jen vydával ten znepokojivý, tajuplný zvuk říjného medvěda. Ne že by mi nezalichotilo, že se o mě pokouší hezký, urostlý chlapík zhruba o polovinu mladší než já, ale jsem přece zamilovaná do K. Začalo se mi to nelíbit.

Násilník naštěstí nebyl násilnický, o strachu nemohlo být ani řeči. Prostě jsem se mu vysmekla ze sevření, odemkla dveře a utekla. Po dvou metrech mi došlo, že na záchod skutečně, skutečně musím, a zase jsem se vrátila. Vystrkala jsem hocha ven podobnou metodou, jakou mě on vestrkal dovnitř. Neříkala jsem nic – nějak mě nic vhodného nenapadlo. Jestli jsem u toho mručela, to nevím.

Druhý den jsem se před vstupem do koupelny pořádně rozhlédla, vklouzla dovnitř a zamkla za sebou. S pocitem, že jsem násilníka převezla, jsem vykonala ranní hygienu. Ovšem netušila jsem, že na mě bude čekat za dveřmi, a jakmile vyjdu, pokusí se mě dostrkat pro změnu do svého pokoje, který se k mé malé radosti nacházel hned vedle.

Pokoušela jsem se mu mateřsky domlouvat a přitom si uvědomila, že pořád nevím, ani jak se jmenuje.

Když se situace opakovala ještě třetí a čtvrtý den – směry strkání se měnily, temné mručení zůstalo stejné – vážně jsem zauvažovala nad tím, jestli bude lepší o tom informovat, nebo neinformovat K. K. je úžasně tolerantní člověk, ale je žárlivý. Navíc je přísnější na černochy než na bělochy a podobné jednání ze strany jeho krajana by mohlo vyvolat rvačku. Na druhou stranu – když mu o tom neřeknu, on se to nejspíš stejně časem doví. V tom (mírně) zrenovovaném viktoriánském domě, do kterého jsme se nastěhovali, je šest pokojů a v každém někdo bydlí. Někdo si toho zaručeně všimne a práskne to na mě K. Tomu pak bude vrtat hlavou, proč jsem mu nic neřekla... K. odchází do práce kolem šesté, ještě si bude myslet, bůhvíco za jeho zády provádím.

Koupila jsem si kyblíček, aby mě zachránil od ranních výprav do koupelny. Zuby jsem si čistila v kuchyni, zatímco jsem si vařila kafe. Bohužel opět nastal problém, jakmile jsem se šla vykoupat.

Potom naštěstí přišla sobota. K. nešel do práce, doma byli snad všichni čerství nájemníci. K. se usadil na zahrádce a dal se s násilníkem do řeči. Poslouchala jsem je z okna – vždyť říkám že se v tomhle baráku nic neutají. Vyšlo najevo, že násilník se jmenuje Bayo, je v Anglii sotva dva měsíce a hodlá tu dostudovat medicínu, se kterou už začal v Lagosu. Je ještě mladší, než jsem myslela – ročník 1989. Probírali s K. situaci v Nigérii, vojenskou vládu a všechno to, co si z toho Bayo pamatuje. Přiťukávali si pivem a volně přecházeli ze spisovné angličtiny do nigerijské lámané a taky do jorubštiny a jazyka benin. Ukázalo se, že vyrostli sotva dvě stě kilometrů od sebe. Stačilo šest minut a byli nejlepší kamarádi.

Bayo na mě čučel jako na zjevení, když jsem vyšla na zahrádku a posadila se vedle K. Zrudl tak, jak to umějí jen hodně temní Afričani. Teď, když nemručel a nikam mě nestrkal, naopak si s námi mile povídal a chodil do lednice pro pivo, mi připadal snad ještě hezčí. Ale jeho lačný, sexuchtivý pohled byl tentam. Není vyloučené, že se na mě poprvé pořádně podíval a viděl vrásky, kruhy pod očima, začínající šediny... ale je možné, že nic z toho neviděl. Černoši mají problém rozpoznat známky stárnutí v bělošských tvářích, právě tak jako mají běloši problém je rozpoznat ve tvářích černochů nebo Asiatů. Až bude Bayo v Londýně pár let a trochu se rozkouká, uvědomí si, že se pokoušel zmermomocnit osobu, která by mohla být jeho matka a ani by nemusela zvlášť brzo začínat. Teď se ovšem zoufale styděl za to, že obtěžoval manželku svého krajana.

Jakmile jsem zas zalezla do domu, převedli ti dva řeč na – no přece na ženské.

"Kde jsi sehnal bělošku?" chtěl vědět Bayo. "Jsou... jsou... dá se s nima mluvit?"

K. světaznale zamlaskal a pravil, že jediný rozdíl mezi Evropankama a Afričankama je barva kůže. A taky barva... Nedořekl. Hoši se spiklenecky zasmáli.

"A myslíš... myslíš, že si můžu prostě najít přítelkyni?" řekl Bayo. "Bílou?"

"No proč ne? Tady je holek... Prostě nějakou sbal."

"Víš, já jsem slyšel..." zajíkl se Bayo, "všichni kámoši říkali, že s běloškama je to snadný... že po černochách jedou. Co myslíš?"

"Jo, já to taky slyšel," řekl K. Tvářil se tajuplně. (Jasně, neviděla jsem na něj, ale poznám mu to na hlase.)

"Já slyšel, že jsou všechny hrozně na sex. Neobřezaný. Všichni říkali, že bělošku stačí popadnout..."

Ježíši, ten je naivka! pomyslela jsem si. Zmocnily se mě mateřské city vůči chlapovi, kterého jsem se ještě včera trochu bála. Vytáhla jsem z lednice další pivo a šla si sednout k nim. Problém byl zažehnán, nová přátelství navázána. Říkala jsem si, že se mi v tomhle baráku, kde jsem jediný člověk světlé pleti, určitě bude líbit.

Druhý den přišel Bayovi dopis. Tím pádem vím, jak se jmenuje celým jménem. Jeho jméno zní – věřte tomu nebo ne –

Adebayo Oyebajo.