Vozko, práskni do koní! Jsme pronásledováni!

Kterého drožkáře by nenadchla představa, že jednou do vozu naskočí uštvaný muž v rozevlátém redingotu a z posledních sil zasípá: „Vidíš ten kočár? Ano, ten tažený dvěma páry uhlově černých plnokrevníků. Zloduch, jenž třímá opratě, mne pronásleduje a usiluje o můj život. Když ho setřeseš, dostaneš půl sovereignu."

Přesně tohle se mi přihodilo v sobotu v noci. Teda... tak docela přesně ne. Jednak si nejsem jistá, co je to redingot, ale myslím, že tenhle chlapík na sobě redingot neměl. Byl naditý do propoceného sáčka, na kterém bylo na první pohled vidět a ze kterého bylo na první počuch cítit, že strávilo mnoho dnů na tahu a vůbec mu to neprospělo. Uštvaný ten chlapík byl, to je pravda, ale do vozu nenaskočil. Pracně se vsoukal na přední sedadlo a ještě si ho musel odsunout, aby se do auta vešel.

Jinak ale situace vykazovala veškeré znaky případu řešeného Sherlockem Holmesem. Bylo pozdě k ránu a z neprobádaných hlubin Mitcham Common, do nichž se za noci neodváží ani neohrožení bobbyové, v cárech stoupala mlha vpravdě londýnská.

„Do Coulsdonu," zasípal chlapík, utíral si nos a nervózně se rozhlížel. „Zadními uličkami. Pořádně šlápni na plyn, jestli mě nechceš mít na svědomí! Jeď, jak by ti za patama hořelo! Jsme pronásledováni."

„Hm, to teda nevím. Jedině, když zaplatíš pokuty, až mi přijdou poštou," bručí unaveně drožkářka, ale i ji jímá závrať z nečekaného dobrodružství. Nezvyklou rychlostí kodrcá přes hrboly, které v zadních uličkách rezidenčních čtvrtí vybudovali silničáři právě proto, aby po nich nikdo rychle nejezdil. Auto nadskakuje, péra úpí, ale chlapík se tváří čím dál tím šťastněji.

„Vidím, že se ve svém řemesle vyznáš," pochválí ji. „Ani mě by nenapadlo jet zrovna touhle zkratkou."

Drožkářka mu radši neprozradí, že si není tak docela jistá, kudy vlastně jede... doufá jen, že je to ve směru na Coulsdon.

Podvědomě se vyhýbá křižovatkám, automaticky přibrzďuje v místech, o kterých ví, že na nich na motoristy číhá zákeřná policejní kamera. Ale jinak ujíždí jak o závod. I ji nakazilo divoké vzrušení.

Pak nezbude, než zastavit na světlech. Tomuhle semaforu se vyhnout prostě nedá. Chlapík na předním sedadle se pokusí zmizet, splynout s nocí a interiérem taxíku, rukama si zakrývá měsíčně bledou tvář. „Panebože! To auto za námi! Není to modrý volkswagen? Podívej se, prosím!"

„Ne. Barva by mohla být modrá, to není pořádně poznat. Ale volkswagen to není, je to audi."

„Určitě?"

„Zaručeně."

„Nepokouší se do nás nabourat?"

„Nevypadá to. Jenom za náma zastavilo."

„Nesedí v něm náhodou taková blondýna s upířím chrupem?"

„Moment.... Ne, řidiče nevidím. Nejspíš to bude černoch. Blondýna jistě ne."

Chlápek si unaveným kapesníkem stírá s čela pot. „Fuj, to sem se lek! Už jsem myslel, že mě dostala!"

A sípavým šepotem drožkářce vykládá, čeho se tak bojí: Před časem si našel jednu slečnu a namluvil jí, že je nezadaný. Jenže ona s ním chtěla strávit vánoce! Tak co mu zbývalo? Zapírat nemělo cenu, musel s pravdou ven. Před hodinou jí vyjevil, že je ženatý a má dvě děti, vztah s ní byla jen bokovka. A ona ho teď pronásleduje! Pohrozila mu, že vypátrá, kde bydlí, a jeho manželce všechno prozradí.

„To se nesmí stát! Tím by mě zničila! Jeď, jeď, jeď! Zachraň mě! Prosím!"

Dorazili jsme do Coulsdonu. Chlapík se nechal vysadit na nároží své ulice, ještě jednou se rozhlédl jako štvaná laň a zmizel v křoví mezi cáry mlhy. Půlkou sovereignu mě neodměnil, ale ocenil mou smělou jízdu pěti librami spropitného a zeptal se, jestli by mě příležitostně nemohl pozvat na šálek kávy.