Zase jsme tam, K. a já, na čásek zavítali – a začalo to nanovo. Mučivá žízeň. A obyčejná pitná voda nikde v dohledu.
Neputovali jsme po Sahaře. Putovali jsme po pražských hospodách. A nebyla to fata morgana.
Nevím, jak je to možné, ale snad v každé hospodě v centru se číšník či servírka upřímně poděsí, když na otázku, co si dáte k pití, odpovíte: "Vodu z kohoutku, prosím." Je poledne, vy se chcete rychle najíst a zaručeně k tomu netoužíte pít alkohol. Na lepivé sladké limonády nemáte chuť už třicet let a duší jste tak trochu ekolog, takže vás doslova bolí, když vidíte baterii plastových lahví s vodou obvykle o nic lepší než ta, co teče z vodovoru, a určitě ne tak čerstvou. Číšníci, servírky a majitelé na to ovšem nahlíížejí jinak.
Úplně vidíte, jak se zachvějí, ale rozhodnou se předstírat, že nepochopili.
"Perlivou – neperlivou – jemně perlivou?"
"Vodovodní."
Polknutí. "To nemáme!"
"Moment – vy tu nemáte vodovod?"
"No... to ano."
"Tak by snad neměl být problém natočit do sklenice vodu, ne?"
"Ne, to nejde. Voda je závadná! Tu vám podávat nemůžeme."
Když by mi hostinský v Egyptě, Afghanistánu nebo třeba v Keni šetrně oznámil, že bych v zájmu vlastního zdraví neměla pít místní vodu, asi bych mu to věřila. V Praze je to ovšem nesmysl. Kdyby v restauračním zařízení tekla závadná voda, hygienikové by ho brzo zavřeli. Ví to majitel, ví to číšník, ví to servírka, ví to zákazník. A tak se pro změnu podiví on: "Ale? Vy máte závadnou vodu? Pozoruhodné. To máte ze Želivky nebo z Káraného? Oznámili jste to hygienikům?"
Pak doufá, že když si ze zoufalství nakonec přece jen objedná pivo (plzeň dvanáctku, protože jiné tu netočí), nevylepší mu ho číšník pár deckami jiné tekutiny o něco zlatavější barvy.
Další možnost je nic nekomentovat a suše požádat o prázdnou skleničku, a pokud číšník vyměkne a přinese ji, suverénně se odebrat k toaletám a pak se vítězně vrátit s plnou sklenkou chladné, osvěživé – a zaručeně pitné – vodičky. (V lepších podnicích, kde už je prostřeno a v naději, že si k obědu dáte láhev vína, stojí na bělostném ubrousku dnem vzhůru vinné skleničky, je toto dějství možné vynechat a na záchod si zajít rovnou.)
V některých hospodách se už bohužel poučili – na záchodech teče z kohoutku protivně teplá voda, na jakou má chuť jen málokdo. A nabrat si ji přímo z mísy... k tomu jsem se dosud neodhodlala. Jistě, ohřívat vodu něco stojí, ale hospodám se to nejspíš vyplatí, vyberou si to od žíznivých hostů v ceně té balené.
Důvody, proč nemůžete dostat vodu z kohoutku, nejsou nijak zvlášť vynalézavé a není jich mnoho, ale přece jsem jich během let pár posbírala. Kromě téměř obligátní "závadné vody" či "zrezivělého potrubí" se doslechnete, že "pan vedoucí to nedovolí", "to bych si pěkně ušoupal nohy, kdybych kunčoftům nosil vobyčejnou vodu", "v umyvadle jsou tasemnice" a "jo, to by se vám hodilo, pít vodu z kohoutku, víte, co nás to stojí?"
Občas si říkám, že jsem rozmazlená z Ameriky (kde před vás snad v každé restauraci postaví sklenici vody s ledem ještě dřív, než vám podají jídelní lístek), z Anglie (kde vám ji na požádání kdykoli natočí a zeptají se, jestli do ní chcete led nebo citron), z Indie (kde vám číšník bez říkání nalije vodu z karafy a zdůrazní, že je filtrovaná), z Nigérie (kde vám donesou pytlík s ledovou Pure Water, vodou, pravda, balenou – v některých oblastech je lepší vodu ze studní nepít --, ale podávanou zadarmo, v ceně oběda). Jsem rozmazlená z míst, kde je nutné obyčejnou vodu přinášet na hlavě ze studně vzdálené několik kilometrů, ale kde by nikoho nenapadlo odmítnout ji nalít hostovi. Skoro se mi zdá, že jsem rozmazlená ze zbytku světa – snad z každého místa, které jsem kdy navštívila, kromě Čech a Moravy. Chcete-li chcípnout žízní v hospodě, v Praze se vám to podaří nejdřív.
Dávno jsem se naučila bránit úskokům restauratérů, pokud se vodovodní vody týče. Když mi pan vrchní objasní, že jim teče závadná voda, nabídnu se, že sama zavolám hygienikům, aby s tím něco udělali.. Když číšník na žádost o vodu z kohoutku pokývne a pak přinese na tácku už otevřenou matonku za čtyřicet osm korun s tím, že "jste přece chtěla vodu, ne?" bez milosti ji vrátím (a pak si zkontroluju, jestli mi ji náhodou nepřipočetli k účtu). V batůžku si nosím láhev s vlastní vodou (z kohoutku, samozřejmě), ze které, když není zbytí, demonstrativně popíjím. Pokud se mi ji majitelé či zaměstnanci pokusí vyrvat z pazourů, hrdinně ji bráním. Do vyprahlé pouště jménem pražské hospody se nikdy nepouštím nepřipravená.
Dlouho jsem žila v přesvědčení, že stačí trochu drzosti a nepřijdou si na vás. A vidíte, zase mě převezli! Předevčírem jsem v jedné pražské restauračce poprosila o vodu – z kohoutku, prosím! – a příjemně mě překvapilo, když mladá servírka zdvořile kývla a ještě se zeptala, jak velkou si přeju sklenici. "Půllitr!" řekla jsem nenapitně a ona ji hned donesla. Když mi ji pokládala na stůl – vlažnou vodu z kohoutku --, oznámila si, že si tu účtují za decku dvanáct korun, takže mě půl litru přijde na šedesát. Pivíčko tu ale mají laciné – za pouhých čtyřiadvacet.
Díky čtenářce z Hnutí Česko pije z vodovodu jsem se dozvěděla, že existuje mapka podniků, které žíznivým nalijí. Zde je: http://zvodovodu.cz/.
