Vezmeš si mě? (aneb Proč taxikářky vypadají divně)

Je sobota večer. Chystám se vyrazit do ulic a to vyžaduje jistou přípravu. Přemýšlím, co si vzít na sebe, právě na správně zvoleném ošacení závisí úspěch mé dnešní noci.

Po zralé úvaze si obléknu odrané, útulně seprané tričko. Navleču si odrané, útulně seprané tepláky, zakoupené před rokem či dvěma za dvě libry v obchodě Armády spásy. Podle názoru mého přítele v nich mám „nádherně africké" (rozuměj: obrovské) pozadí, a tak si přes tepláky přetáhnu ještě dlouhou maskáčovou větrovku, zakoupenou před třemi nebo čtyřmi lety za 180 korun u Vietnamců. To pro případ, že by se v Londýně našel ještě nějaký jiný muž s podobně ulítlým vkusem na zadnice.

Obuju letité, útulně nadrozměrné křusky, ve kterých moje nohy sice vypadají o dvě čísla větší, ale zato se v nich dobře šlape na pedály. V zrcadle si přičísnu vlasy a s uspokojením konstatuji, že jsou dost ucourané. Krokem přestárlého námořníka se vydám ke svému oři.

Ale ani teď si nejsem jistá, jestli jsem svou garderóbu vyvolila správně. Teprve když dorazím na základnu Caravan Cars a dispečer Gary místo pozdravu jen něco zabručí, uvěřím, že se mi úkol zdařil. Dispečer Gary je notorický seladon, který je pod jakoukoli záminkou ochotný obejmout a zulíbat každou ženu od šestnácti do sto šestnácti.

Já se mu dnes ani trochu nelíbím.

V pondělí nebo v úterý, zkrátka ve dnech, kdy nevozívám tolik opilců, si můžu dovolit obléknout slušivou halenku a dokonce si zvýraznit řasy. Ale o páteční a sobotní noci je důležité vyhlížet co nejodpudivěji, jinak si nevydělám. Místo abych jezdila jak o závod a nabírala další a další kunčofty, budu parkovat u chodníků před rezidencemi zákazníků, které jsem právě dovezla domů, a marně se jich zbavovat.

Jistě, i mým mužským kolegům zákazníci a zákaznice čas od času vyznávají lásku a chtějí s nimi už navždy žít. Afghánec Džán, dobrý muslim a oddaný manžel, byl dobře týden v šoku, když mu jedna slečna nabídla, že mu za svezení zaplatí tělem. Ale pravidelný boj s láskyplnými ctiteli je údělem jediné ženské řidičky v naší společnosti. Údělem mým.

Nedělám si iluze, že mi to sluší. Nejsem už nejmladší. Oblékám se do hadrů. Netrhám si obočí. Leckterý šofér v naší společnosti je, objektivně (a nesexisticky) vzato, neskonale přitažlivější. Ale stejně to vždycky odnesu já.

Může vůbec člověk, který to nikdy nezažil, pochopit hrůzu, která se taxikářky zmocní, když do vozu vleze nalitý mladíček a místo informace, kam si přeje být odvezen, jí sdělí: „Ty jsi žena! Ach bože, ty jsi krásná! Jsi ta nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl! Chci s tebou už navždy žít!"

Vzkaz pro ženy: Děvčata, pokud náhodou máte zadnici jak za tři sta valach, pokud máte dvě hlavy a na každém nose po pěti bradavicích, pokud vám je dvě stě let a vypadáte na to, nezoufejte! Začněte řídit taxíka a dozvíte se, že jste mladé, krásné a žádoucí. Každou sobotu mezi půlnocí a pátou hodinou ranní dostanete dvě, možná tři vážně míněné nabídky k sňatku. A nepočítaných nabídek k pomilování.

Vzkaz pro muže: Pánové, až příště (za střízliva) uvidíte za volantem taxíku osobu ženského pohlaví a řeknete si, že vypadá nějak divně a měla by na sebe trochu dbát, zamyslete se. A zauvažujte, jestli byste s ní po deseti pivech a flašce slivovice netoužili už navždy žít.

Mimochodem: nadějeplné ctitele je vždycky lepší posadit na přední sedadlo. Sice vás berou za ruku a se zalíbením pohlížejí na vaše ňadra, ale nemůžou se vám mezi škytáním a romantickými vyznáními pozvracet za krk.

Domluvila jsem. Howgh.