Váš balík právě dorazil. Ještě tu není.

Taky jste někdy seděli v letadle při interkontinentálním letu a obrazovka před vámi zobrazovala vaše letadlo, jak se statečně sune nad obrovitými prostory zeměkoule, přičemž udávala, jak dlouho už letíte a kolik času ještě zbývá,

než dosáhnete "destinace"? A taky jste se sami sebe ptali, jak to můžou vědět? Jistě, teplotu okolního vzduchu změří bez obtíží a nadmořskou výšku přístroje zjišťují průběžně (tedy doufejme), ale předpovídat délku zbývající cesty na minuty a na sekundy, když přitom nikdo nemůže vědět, s jakými vzdušnými proudy se setkáme, jaký vítr nás nepatrně odfoukne z cesty... to je fakt hotová magie.

Pak jsem jednou letěla do Jižní Ameriky – a záhada se vyřešila. Let měl zpoždění – a zatímco my jsme ještě trčeli vysoko nad Atlantikem, letoun na naší obrazovce už už přistával v Riu. Do přistání zbývaly dvě minuty, minuta, deset vteřin... a pak letušky obraz vypnuly, snad aby se cestující nevyděsili. Celý ten obraz byl humbuk: předtočené video, v kterém se vycházelo z očekávané doby letu, určené k zabavení pasažérů.

Přiznám se, že mě to nepřekvapilo.

Ale překvapilo mě, když mi kamarád, který pracuje pro společnost přepravující po celém světě zásilky, prozradil tajemství. Nabízejí totiž zákazníkům možnost sledovat postup své zásilky na internetu. Dejme tomu, že posíláte balík z Prahy do Jakarty, kde bydlí vaše teta. Pak stačí vyťukat kód balíku do příslušného políčka na obrazovce a pozorovat, jak odjíždí z Prahy do Frankfurtu, jak ho nakládají do letadla, jak letadlo přistává nejdříve v Dubaji, pak v Jakartě, jak balík umístí do vozidla a jak vozidlo projíždí ulicemi Jakarty až k adrese vaší tety, "finální destinaci". Je to moc, moc, moc pěkné a působí to děsně vědecky.

Ve skutečnosti ovšem je zobrazena jen přibližná cesta balíku. Vůbec není jisté, že balík cestuje přes Frankfurt, natož přes Dubaj. Ani jeho pouť ulicemi Jakarty není nijak přesně zobrazena. Adresa vaší tety ovšem bývá doopravdy vyznačena na mapě, to kdybyste si to toužili zkontrolovat třeba přes GoogleEarth, anebo si Jakartu dokonale zapamatovali při své poslední návštěvě.

Je to reklama? Je to podfuk? Anebo je to jen taková maličkost, roztomilá hříčka, která zákazníka uklidní a dává mu pocit, že má nad operacemi mamutí přepravní společnosti jakous takous kontrolu? Fakt je, že převážná většina balíků skutečně dorazí tam, kam má – a včas. Nespokojeným zákazníkům se společnost omluví, vrátí jim peníze anebo jejich část, a vysvětlí jim, že – bohužel – i do tak skvělého systému jako ten jejich se občas vloudí chybička, takže i když se na internetu dozvěděli, že balík je pouhých sto metrů od tety, ve skutečnosti teď zrovna nikdo neví, kde vlastně přesně je (ale jistě se to brzo zjistí).

No, aspoň máte možnost se na sledování vykašlat a jednoduše počkat, až teta balík dostane, tak jako se to dělávalo po staletí.

Teď jsem ovšem měla tu čest se setkat s jiným systémem přepravy zásilek, takovým, který se přímé účasti zákazníka halasně dožaduje... a taky se do něj vloudí chybičky.

Ve čtvrtek odpoledne mi poslala známá poměrně veliký a poměrně těžký balík z Prahy do Veselí nad Moravou. Ve 23:07 téhož dne mi Česká pošta poslala textovku, která mě vytrhla z libého usínání (na Moravě jsem chodila spát se slepicemi) tohoto znění (cituji přesně, včetně chybiček): Dobry den,prevzali jsme do prepravy balik ************* z garantovanym dodanim.Predpokladany termin doruceni je /datum/ priblizne od 8:00 do 14:00 hod. Umoznete doruceni baliku.

Usoudila jsem, že "umožnit doručení balíku" znamená, že musím být "přibližně" od osmi ráno do dvou odpoledne, tedy po celou dobu, kdy se dá očekávat, že budou chodit pošťáci, doma, připravená vyběhnout ke dveřím, jakmile uslyším zazvonění. Rozhodla jsem se, že doručení balíku umožním, a poslušně jsem trčela doma. Neodvážila jsem se ani vysprchovat, protože co kdyby se zvonek rozezněl v okamžiku, až budu mít na hlavě šampon? Zvonek se nerozezněl.

Ve 14:58, zrovna v době, kdy jsem se začala sama sebe ptát, jestli tři hodiny můžou podle měřítek České pošty znamenat "přibližně dvě", přišla další SMS: Dobry den,dorucovaci pokus zasilky ************** ze dne /datum/ nebyl úspěšný.Balik je ulozen,posta Veseli nad Moravou. Umoznete doruceni zasilky.

Usoudila jsem, že v tomhle případě "umožnit doručení zásilky" znamená, že bude nejlepší se vypravit na poštu a zjistit, jak se věci mají.

Paní pošťačka byla moc, moc milá. Hned se šla podívat, kde je můj balík uložen, a po chvíli pátrání se vrátila s tím, že "bohužel tu ještě není".

"No moment, vždyť mi před chvilkou poslali textovku, že se ho nepovedlo doručit... a že je na poště," ukazovala jsem jí SMS. "Sice netuším, jak jsem je mohla propást, když jsem celý den seděla doma – a zvonek funguje --, ale –"

Paní pošťačka si ani nepovzdechla. Byly jsme koneckonců na Moravě. "To máte tak, mladá paní," vysvětlila mi. "Tu první textovku vám poslali automaticky včera večer, po převzetí balíku. Ta druhá je z překladiště v Brně. Jakmile zásilka projde překladištěm, posílají zprávu vám."

Pomalu a za vydatného vysvětlování paní pošťačky mi to docházelo. Výraz "neúspěšný doručovací pokus ze dne toho a toho" podle všeho znamená, že zásilku prostě doručit nestačili, rozhodně ne mezi 8-14. Vždyť ještě před 15. hodinou byla v Brně. Protože se při využití tohohle druhu služeb Česká pošta zaručuje, že doručí zásilku na udanou adresu do 24 hodin, po uplynutí 24 hodin se už o doručení vůbec nepokusí. Uloží ji na poště, kde si ji pak může vyzvednout adresát. Kdyby zásilka nebyla zaslána "s garantovaným doručením" a odesílatelka nebyla platila za tuhle službu zvláštní příplatek, pan pošťák by mi beze všech řečí a textovek balík doručil ve čtvrtek nebo v pátek. Kdyby nikoho nezastihl doma, nechal by ve schránce lísteček a odnesl ho na poštu, kde bych si ho pak mohla vyzvednout. V případě "garantovaného doručení" musím chodit nebo volat na poštu tak dlouho, dokud tam balík nedorazí. Oslňující logika.

Mimochodem, mé pokusy balík vyzvednout byly v úterý odpoledne konečně korunovány úspěchem. Papundekl byl celý oblepený plastikem s červeným nápisem EXPRES EXPRES EXPRES.

Před časem jsem si poslala těžký balík plný knih ze severní Indie do Prahy. Byl skvěle zabezpečený: místní krejčí mi ho za 20 rupií zašil do plátna a udělal to tak důkladně, aby bylo jisté, že se nerozpáře. Skutečně svou pouť přežil – dorazil po pěti měsících, v době, kdy jsem ho už vůbec nečekala, a plátno na něm, poseté skvrnami, razítky a nápisy, bylo jak abstraktní obraz. Zřejmě se plavil po dvou oceánech, porozhlédl se v každém přístavu... jeho pouť byla úžasně romantická a mě jeho příjezd ohromně potěšil. Musím ale říct, že jsem byla docela ráda, že pro mě velká část jeho putování navždy zůstane tajemstvím. Nechodily mi textovky od Indické pošty, ve kterých by mi oznamovali "Váš balík právě čeká na naložení v Bombaji", "Váš balík je úspěšně umístěn do podpalubí zaoceánské lodi", "Loď s vaším balíkem ukořistili piráti a váš balík čeká na vykoupení", "Váš balík je opět na cestě, ale taktak se vyhnul ztroskotání u Mysu Dobré naděje", "Váš balík se zamilovat do domorodé tanečnice v přístavu v Cotonou a jen s největšími potížemi se nám ho podařilo přesvědčit, aby pokračoval v cestě" a tak dál.

Mnohá z balíkových dobrodružství pro mě navždy zůstanou skryta – některé štemply byly rozmazané, jiné vybledlé od slunce, větru a mořské vody. Myslím, že tak to má být.