Varlata, podvodník z Nigérie, a případ ztraceného mobilu

V médiích se právě objevila zpráva, že dva mladí hoši, odsouzení kdesi v Somálsku k useknutí nohy a ruky za krádež mobilního telefonu, už jsou oba úspěšně zmrzačeni, když můj přítel K. přinesl domů ten nejnovější, nejúžasnější, nejnadupanější mobil, jaký jsem v životě viděla.

Ukázalo se, že ho našel ve vlaku. K. už skoro rok uklízí v londýnském depu vlaky - a nevěřili byste, co všechno najdete zapadlé za sedadly. Všichni uklízeči mají nařízeno veškeré nalezené cennosti okamžitě odevzdat nadřízenému, který je odnese na ztráty a nálezy.

Když má službu Šrílančan Rádž nebo Jamajčanka Brenda, K. nalezené předměty poctivě odevzdává. Jednou dokonce obdržel děkovný dopis od paní, která se díky němu znovu shledala se sepranou, ale milovanou šálou. Od majitelů ztracených mobilů se dosud děkovného dopisu nedočkal - a začínalo se ho zmocňovat podezření.

Ale ať už to bylo jakkoli, dnes by K. s čistým svědomím nemohl odevzdat nadřízenému ani utržený knoflík. Dnes směně velel Nigérijec, kterému podřízení, inspirováni příhodou, kterou dost dobře nemůžu na blogu popisovat, za zády přezdívají To Jsou Mý Varlata.

Varlata pochází z kmene Beninů jako můj přítel a dokonce s ním sdílí křestní jméno. Oba jsou zhruba stejně vysocí, skoro stejně staří - a oba mají za partnerky bělošky.

Tady ovšem veškerá podobnost končí. K. je nenapravitelný poctivec. Když jednou našel za sedadlem zapadlou padesátilibrovku a strčil si ji do kapsy, měl z toho tři dny trauma a znova a znova se ode mě nechával ujišťovat, že ji opravdu, OPRAVDU nemohl odevzdat nadřízenému, protože kdyby to udělal, ještě půl roku by si na něj v práci všichni ukazovali a říkali: „Koukněte na toho vola!"

Varlata naproti tomu vyniká, aby se tak řeklo, myslí drobného, bezvýznamného (a obvykle i bezúspěšného) nigérijského zločince. Kdyby někdy zavítal do Somálska, nejspíš by už dávno přišel o obě ruce, obě nohy, uši, nos a možná taky, ehm, o přezdívku. Nejvíc miluje mobily. Nedávno se pokoušel získat zaměstnání přímo ve ztrátách a nálezech - a sotva odevzdal přihlášku, hned si začal mnout ruce a hlasitě si plánovat, co udělá se všemi telefony, které dostane do pracek. Dopravním podnikům města Londýna slouží ke cti, že ho nevzali.

Jednou Varlata, když ještě uklízel po nocích na peróně, spatřil ožralu, jak v napřažené ruce třímá skvělý mobil, po kterém Varlata už dlouho toužil a který zatím nikde nenašel. Přešel k opilci, něco zamumlal, potom mu vyrazil telefon z ruky a hbitě ho sebral z perónu.

„Vrať mi můj mobil!" ječel ožrala a bezmocně se po něm sápal.

Varlata předvedl vítězný taneček a cynicky se chechtal: „Tvůj mobil? Můj mobil, blbče!"

Jen včasný zásah chlapíka, který to všechno sledoval na obrazovce (Varlata si neuvědomil, že má nad hlavou bezpečnostní kameru) zachránil situaci.

Přihnal se po perónu a křičel: „Chceš, aby tě vyrazili, pitomče? Hned mu to vrať!"

Varlata se chvíli teskně mazlil s mobilem, pak ho pohodil na zem, poklepal ožralovi na rameno a povídá: „Koukni, cos upustil. Hele!"

Mému příteli K. bylo jasné, že Varlatovi nesmí odevzdat vůbec nic.

A tak ten nádherný, nadupaný telefon, co připomíná spíš mrňavý počítač, přivezl domů. Pak jsme se dopátrali majitele mobilu (bydlel v městečku na sever od Londýna) a domluvili se s ním, že mu druhý den večer telefon přivezeme. Musela jsem být u toho - K. šel ráno do práce... a co kdyby u něj telefon našli? Převzala jsem ho já a druhý den večer jsme společně zajeli za majitelem. Byl rád.

Když jsme se vraceli zpátky domů, žmoulal K. nervózně dvacetilibrovku, kterou nám vnutil šťastný majitel, a nechal se ode mě ujišťovat, že se o téhle příhodě zaručeně nedozví ani vedoucí, ani kolegové. Kdyby se o tom dozvěděl vedoucí, měl by K. nejspíš průšvih, protože porušil nařízení. Kdyby se to dověděli kolegové, ještě půl roku by si na něj ukazovali a říkali: „Koukněte na toho vola!"