Utrhnout malinu? Vždyť nevím, kde byla! O sběračích a ne-sběračích

Chci ještě něco dodat k pondělnímu blogu o zákazech houbaření v Anglii. Kámoška mi totiž poslala odkaz na článek v Daily Mail, ve kterém se píše, že prý je zákaz sběru hub v mnoha lesích včetně Epping Forest v severozápadním Londýně, tom, který spousta mých známých tak miluje, přímým důsledkem "hord Východoevropanů", které pročesávají britské luhy a háje, veškeré houby vysbírají a prodají je gurmánským restauracím, takže v lesích nezůstane ani houbička.

Restaurace se prý podrobily trendu propagovanému v posledních letech hned několika známými televizními šéfkuchaři: totiž trendu "sběračství". Po nějakých padesáti, pětapadesáti letech (za druhé světové války i po ní, když byl nedostatek potravin, se v zemi pilně sbíralo) dochází k obnovení tohoto pozapomenutého způsobu obživy – až na to, že dnes už nejde o přežití, jde o módu.

Tak jak to tedy doopravdy je? Bojí se anglické autority, že se mykofilní cizinci otráví, anebo se před nimi snaží chránit své (byť vesměs nevyužívané) přírodní zdroje?
Myslím, že odpovědi se hned tak nedopátráme. Je klidně možné, že se autority rozhodly sběr hub zakázat z důvodů, které jim samotným připadají poněkud malicherné a politicky nekorektní, a tak to maskují starostmi o zdraví houbařů. Je možné, že jde o tichou, konzervativní xenofobii maskovanou jako strach o místní lesy (The National Trust, památkářská organizace, která pečuje i o přírodní bohatství země, se vyjádřila, že je například proslulý New Forest "zdecimován" tlupami, které si ze sběru hub dělají byznys). Není vyloučené, že "houbařský rychlokurz", kterým údajně musíte projít, než máte povoleno sbírat v lese houby, je jedna z mála možností, jak zaregistrovat sběrače a postarat se, aby sběračské hobby nepřerostlo v průmysl. Možná je to v každém větším lese trochu jinak.

Fakt je, že Daily Mail jsou poslední papírové noviny v Anglii, které – aspoň jednou za čas -- potěší srdce rasistů a xenofobů. A které si při tom těšení nezjistí vždycky přesně fakta. Dodnes si v nich můžete přečíst nelichotivé zmínky o "Polácích a jiných ilegálních přistěhovalcích", přestože přistěhovalci z Polska, Česka, Slovenska, Maďarska z principu nemůžou být ilegální – máme tu povolení k pobytu a k práci už od roku 2004.

A fakt taky je, že jsem hordy Východoevropanů, kteří berou lesy útokem, viděla na vlastní oči. Ne v Anglii, ale na Slovensku. Před pár lety jsem strávila léto pod Nízkými Tatrami, v oblasti sice nádherné, ale poskytující pramálo šancí najít zaměstnání "i pro našince", jak tam říkali, natož pro Roma z osady nepříliš festovně zbudovaných domků. V okolí vesnice, kde jsem pobývala, jste nenašli ani houbičku, ani borůvku nebo malinu. A u silnice stály desítky Romů s talíři plnými lišek, hřibů a kozáků, s kyblíky borůvek a malin.

Zjistila jsem, že pokud chcete sbírat houby, borůvky a maliny, musíte se vzdálit tak čtyři kilometry od osady – to stačilo. Profesionální sběrači si ráno přivstali, utvořili v lese rojnici a všechno, co se dalo vysbírat, vysbírali. Pak se vrátili k silnici, kde stáli celý den a doufali, že si jejich zboží někdo koupí.

Člověk se jim nemohl divit – práce se tu skutečně těžko hledala a, tak jak tomu bývá v oblastech, kde se práce těžko hledá, zaměstnavatel nejdřív přijme své kamarády, příbuzné a známé, pak jiné bílé Slováky, pak dlouho nic a teprve pak možná Roma – a tomu nabídne poloviční plat. Občas jsem se cítila provinile, že nejsem ochotná zaplatit třicet, čtyřicet korun za talíř nádherných žlutých "kuriatek", ale byla by to z mé strany bohapustá charita. Tak jako spoustu houbařů mě baví houby jak sbírat, tak jíst, to druhé bez prvního není ono. A tak jsem radši ušla zmíněné čtyři kilometry od vsi, kde bylo hub jak nastláno. (Až časem jsem se dověděla, že to léto lesaři dvakrát práškovali lesy Nízkých Tater jakousi příšernou chemikálií, která měla pozabíjet kůrovce. Udělali to ovšem až v době, kdy byli kůrovci bezpečně schovaní pod kůrou, takže pozabíjeli veškerý ostatní hmyz, jen kůrovci to přežili. Mohlo mě napadnout, že mě v lesích obtěžuje nějak málo komárů a much.)

I když jsem od romských sběračů sama nic nekoupila, všimla jsem si, že občas nějaké auto zastaví a místní nebo turista si po chvilce smlouvání něco koupí. I několik penzionů v okolí si sjednalo pravidelné dodávky laciných hub. Jeden majitel penzionu se mi svěřil, že pokaždé, když sběračům za houby platí, připomene jim, že až uzraje pšenice a brambory, neměli by mu na ně chodit – třeba by se rozčilil a už od nich houby nekupoval. Říkal, že to funguje. Velkou bolestí místních farmářů totiž je, že mnoho romských rodin, přes léto uvyklých sbírat po lesích všechno, co vyrostlo a dozrálo, pak pokračuje ve sběru i na polích. Každá rodina si vezme jen trošku – jen aby bylo na pár placek pro děti --, ale rodin tu žije spousta: než se farmář vzpamatuje, je půlka pole sklizená (a policie s tím nic nenadělá, protože do určité finanční výše nejde o trestný čin, pouze o přestupek).

Ale vraťme se do Anglie, k "hordám Východoevropanů". Nechci, aby to vypadalo, že mám předsudky – a nic podobného jsem v anglických lesích neviděla, ale napadlo mě, že – pokud je tahle zpráva skutečně pravdivá – nijak zvlášť by mě nepřekvapilo, kdyby se z "hord Východoevropanů" vyklubalo pár podnikavých romských rodin, naučených houby sbírat a prodávat.

Ach jo. A už se zase cítím jako rasistka.

Tak ještě honem pomluvím Američany. Konkrétně Raymonda, svého bývaláka, se kterým jsme často chodili po lesích. V Americe, v Česku, na Slovensku, v Itálii, v Rumunsku.

Jsem zjevně svou povahou sběrač – ne druhotný, tak jak údajně zavelela móda v Anglii, ale prvobytný. Jsem členka kmene, který se nikdy neodnaučil trhat v lesích jahody, borůvky, maliny, ostružiny. Když jsem jako malá byla v Krkonoších, dalo mi práci se ovládnout a neuškubnout pár plodů ostružiníku morušky – sbírat se nesměly, musely se chránit, neb to byl glaciální relikt, což jsem chápala, ale to vědomí mi od bolesti ulevilo jen částečně. (Vynahradila jsem si to později, při putování po Švédsku. Tam byly morušek mraky, celé dny jsem nejedla nic jiného.) Když silnici lemuje alej jabloní obsypaných dozrálými plody, většinou mi to nedá a pár si jich utrhnu. Jen pár. Nejsem sběračka křečkující, která cítí povinnost do poslední mrtě obrat malinové houští, česat borůvky hřebenem nebo brouzdat po lese tak dlouho, až nasbírá půl tuny hub. Jen mi to nedá -- a toužím každý plod přírody okusit.

Myslím, že po téhle stránce jsem zcela normální a průměrná. V rámci naší geopolitické oblasti.

Raymond je Američan. Zaručeně ne typický a průměrný, ale přece jen Američan. Navíc z velkoměsta, narodil se v Bronxu. Věděl sice, že mléko pochází z krávy, ale krávu neviděl až do svých 19 – to se přestěhoval na Středozápad. Raymond miluje všechno živé, zeleň, parky, Přírodu. V dětství vybíral žížaly z kaluží, aby se neutopily, dodnes sbírá šneky z chodníků a něžně je ukládá do trávy, pomáhá kachnám přejít přes vozovku. Přesto, jak se zdá, Přírodě nedůvěřuje.

Klasická situace: procházíme se po lese, já utrhnu nádhernou malinu, a protože jsem do Raymonda zamilovaná a tak trochu romantik, vložím mu ji něžně mezi rty.

Raymond sebou cukne, zaječí, ve snaze ji co nejrychleji vyplivnout mě kousne – a pak si ještě dlouho otírá čelo, prudce dýchá a temným hlasem mi opakuje: "Tohle už mi NIKDY, NIKDY, NIKDY nedělej. Rozumíš?!" Raymond má maliny rád, ale musejí být kupované. Těch přírodních se bojí.

Po pár letech jsem to zkusila znova. Utrhla jsem dokonalou malinu a tentokrát  jsem se ho nepokusila krmit. Položila jsem mu ji do dlaně.

"Co – co to je?" zděsil se.

"Malina přece. Nádherná malina. Určitě sladká. Neochutnáš?"

Raymond zmučeně zíral na plod v dlani a koktal: "Ale já nevím, kde byla!"

Uznávám, že anglické "I don't know where it has been" může mít zlověstnější podtext než česká verze téhle věty. Může znamenat "Nevím, kam všude se podívala, co všechno prožila, jaké choroby chytila, jakých zločinů se dopustila".

Ale já ukázala na keříček a ujistila jsem ho: "Byla tady – tady na téhle větvičce. Narodila se tu a šťastně tu zrála, dokud jsem ji neutrhla já."

"Ale já NEVÍM, KDE BYLA!" zakřičel.

Už dříve, ještě v New Yorku, se mi povedla úžasná bota. Raymondova matka jednou zaostřila zrak na morušovník pod oknem, obalený plody, a vzdychla: "Ach, morušový koláč s drobenkou, jaký pekla má máma – to byla dobrota! Upekla bych ho taky, jen kdybych měla moruše!"

Nenapadlo mě nic lepšího, než s Raymondem jít do parku (daleko od silnice, aby tam nebylo tolik zplodin) a natrhat pytlík moruší. Raymond se mi to pokoušel rozmluvit, ale já jsem netušila, proč: matka chce moruše, nasbíráme moruše. Copak jí nechce udělat radost?

Raymondova matka s díky pytlík přijala – a když jsem se pár dní nato zas dostavila na návštěvu, vytasila se s morušovým koláčem s drobenkou. Nebyl špatný, i když se mi zazdálo, že morušové plody v něm chutnají nějak divně. Řádně jsem koláč pochválila a nechala se slyšet, že jestli chce, můžeme jí nosit moruše třeba denně. Můžeme je dát do mrazáku a –

Raymond se na mě varovně podíval a jeho matka řekla, že není třeba, díky.

Až pak mi Raymond vyjevil, že ve chvíli, co jsem jí předala plody a rozloučila se, se Raymondova matka chytila za hlavu. "Co já si jen počnu?" volala a mávala pytlíkem. "Tyhle přece nemůžu dát do koláče. Vždyť nevím, kde byly!"

Nakonec za velké peníze nakoupila balené maliny, ty rozdrtila, smíchala s limetkovou šťávou a doufala, že si ničeho nevšimnu.

Poznamenala jsem, že Raymondova babička svůj morušový koláč zaručeně pekla z plodů natrhaných na ulici. Uznal, že asi ano, ale "tenkrát byla jiná doba".

Dnešní doba v Americe se, aspoň pokud se sběračství týče, řídí pozoruhodnou logikou: když vidím malinu (nebo borůvku nebo houbu nebo třešni) na keříčku (v zemi, na stromě), pak "nevím, kde byly". Když je ale koupím zatavené do plastiku, s cedulkou a datem spotřeby, pak jsou v pořádku. Vyprávěla jsem Raymondovi celé ságy o tom, kde která plodina zakoupená v supermarketu asi mohla být (nejdřív na poli zalitém dusičnany, pak v prstech mizerně placeného zemědělského dělníka, který si už týden nemyl ruce, pak v přepravce, kde si na ni jiný dělník uplivl, pak čtvrt roku v lednici a pak teprve na pultě v krámě), ale nemyslím, že to změnilo jeho přístup ke sběru. Je to zvláštní: v posledních čtyřiceti nebo padesáti letech většina Američanů vládě své země nijak zvlášť nedůvěřuje, a přece právě v posledních čtyřiceti nebo padesáti letech většina Američanů plody nesbírá, ale nakupuje v obchodě, čímž vyjadřuje plnou důvěru k obchodním řetězcům a nedůvěru k vlastním znalostem a úsudku.

Můžeme jenom doufat, že se tenhle trend v Evropě tak silně neprojeví. Hurá do lesa!