Dočítám se, že se ve čtvrtek ve sněmovně jednalo o tom, jak to bude s uprchlíky. Podle předběžných zpráv hrozí, že jich Česká republika přijme okolo patnácti set. Pravda, ve srovnání s těmi 180 tisíci nebo možná už
200 tisíci, kteří letos zamířili do Evropy a evropské země si je přehazují jak horkou bramboru, se to nezdá být mnoho, a ve srovnání se čtyřmi miliony zoufalých Syřanů, kteří opustili vlast ve snaze zachránit si život, taky ne. Ale na Česko je to až až. Jestli to správně počítám, naplnili by – v závislosti na velikosti rodin a počtu čtverečních metrů na osobu – jeden až dva velké paneláky někde na Jižním Městě nebo v Letňanech. Představte si, že jdete na autobus a z oken na vás nesrozumitelnou hatmatilkou pokřikují uprchlíci kulturně nám vzdálení. Možná jim z balkónů bude povlávat prádlo odpudivě exotického střihu, určené k nekalým účelům. Nebylo by to příšerné? Každý dobrý Čech by si zoufnul.
Naštěstí pan prezident Zeman zas jednou projevil svou odvahu a moudrost. Nechal se slyšet (tedy ústy svého mluvčího, jestli správně čtu zprávu), že uprchlíci přijatí Českou republikou by "nebyli ve šťastné situaci". Smutná zvěst, že ano? Ale on okamžitě nalezl řešení: musíme si sem legálně vpustit jen uprchlíky, kteří jsou Čechům kulturně blízcí. Ti tady jistě budou šťastnější.
Pan prezident hovořil o "křesťanech", ale já myslím, že "křesťan" je krycí slovo. Kolik je v Česku skutečných křesťanů? K některé odnoži křesťanství se podle zjištění ze sčítání obyvatel v roce 2011 hlásí necelých čtrnáct procent našich občanů. Kulturně nejbližší by nám tedy byli ateisté, agnostikové anebo lidé, kteří mají příliš mnoho práce, než aby si udělali na takové zbytečnosti čas. Takových ovšem mezi uprchlíky ze Středního Východu či z Afriky najdeme poměrně málo.
A tak navrhuju, abychom při hledání společných kulturních kořenů upustili od křesťanské (či jakékoli jiné) víry a jako styčný bod našich kultur zavedli klobásu. Pan prezident už ji řádně zpropagoval a funguje to: dostali jsme se na světovou špičku ve výskytu rakoviny tlustého střeva. Ale to uprchlíkům nebudeme říkat. Ostatně, i kdyby jim to někdo prásknul, co je několikaprocentní zvýšení šance, že ji dostanou, oproti hrůzám Islámského státu? Klobásu vyhlásíme za hlavní náboženský (nebo spíš ne-náboženský) symbol češství, našinectví. Kdo ji nejí, není Čech. Kdo nerad klobásu, není nám kulturně blízký.
Z oken jednoho až dvou velkých paneláků, do kterých umístíme uprchlíky ochotné klanět se klobásovému bohu (a takových bude valná většina) se místo cizokrajných pachů, z kterých se dobrému Čechu zdvihá žaludek, nyní bude linout vůně uzeniny, českému nosu tolik líbezná. Kdykoli dojde k nedorozumění (a to určitě dojde, vždyť uprchlíci budou mít jen tu svou hatmatilku, ani česky to pořádně neumí), stačí zakrojit do klobásky – a opět nastane kulturní spříznění. Není to nádhera?
Takže, mí milí uprchlíci, mám pro vás radu, kterou posvětil (i když ne takhle lapidárně) sám pan prezident České republiky. Pokud skutečně máte zájem ucházet se u nás o azyl (a to bych si, být vámi, moc dobře rozmyslela), pak tedy cestou k nám, v přestávkách mezi putováním přes poušť, topením se v moři a skákáním přes ploty, v nějaké Čechám kulturně spřízněné zemi, přes kterou půjdete, (třeba v Makedonii) zakupte, případně ukradněte štangli klobásy. Tou při příchodu na hranice ze všech sil mávejte. Klobása musí být ohebná a pružná, jinak si ochránci hranic pomyslí, že máte v ruce klacek, a na místě vás zastřelí. Držte se v malých hloučcích, aby se vás naše armáda, poslaná hranice střežit, tolik nebála, a tiše, muzikálně skandujte: "Smrt abs-ti-nen-tům! Smrt ve-ge-ta-ri-á-nům! Smrt ne-ku-řá-kům! Ať ži-je klo-bá-sa!" Vážně, zkuste to. Vsadím se, že dostanete azyl.
