To jsou hodný děti! (zatím nikoho nezavraždily)

Bumho! Trefili mě do hlavy. Náraz ztlumila čepice, ale i tak to zabolelo. Ohlédnu se - a bumho! Trefili mě do nosu.

„Hergot! Kdo to..."

Zatímco jsem si vytírala z očí slzy a sníh a zjišťovala, jestli mi neteče krev, přiletěla další dávka z artilerie z ozval se řehot. Čtyři nebo pět nebo možná sedm školou povinných dítek, která se dnes ze školy ulila díky tomu, čemu se v Londýně říká sněhová kalamita, si ze mě udělalo cvičný terč.

Z okna domku, otevřeného dokořán, i když bylo kolem nuly (fakt by mě zajímalo, kdo platí jejich účty za plyn) se vyklonila žena zhruba v mém věku, předpokládám, že maminka jednoho či několika z těch spratků, a vesele zvolala: „It's OK! They're good kids."

Vyplivla jsem čtvrt kila sněhu s asfaltovou příchutí a chystala se odpovědět něco občansky zdvořilého, jako že je to v pořádku a jen ať si dětičky hrají, tady v Anglii nám sníh moc často nepadá, že - ale zabránila mi v tom další dobře mířená střela. Tentokrát se k výbuchu smíchu připojila i maminka.

Zamumlala jsem cosi spisovnou neandrtálštinou a pokračovala v cestě. V rukou mi to cukalo touhou ubalit taky pár sněhových koulí - a taky pěkně do tvrda uplácaných - a trefit se jim do vyceněných zubů. Nejspíš by se mi to povedlo, sotva před hodinou jsem trénovala vrh na neživých objektech v okolí a s radostným překvapením zjistila, že jsem stále ještě schopná z takových čtyř nebo pěti metrů zasáhnout lucernu nebo sloupek dopravní značky. Jenže kdybych se pokusila o pomstu, mamince by zaručeně ztuhl úsměv na rtech a já bych se pak na policii musela zodpovídat z napadení, případně ublížení na zdraví.

Tohle pondělí se po Londýně chodilo pěšky, protože nejezdily autobusy a i ti nejodhodlanější taxikáři po pár mílích zapadli do závěje a vzdali to. Ti, co mohli, zůstali doma. A ti, co nemohli, se procházeli krajinou ukradenou ze zimní pohádky a rozhlíželi se na všechny strany jako plaché laně, to pro případ, že si je vezme na mušku banda moc, moc, moc hodných dětiček. Zdaleka jsem nebyla jediná, do koho se mládež strefovala.

Není to tak dávno, co jsem přistihla chlapečka asi tak - co já vím - čtyřletého, jak vytáhl žiletku a soustředěně s ní nařezává bezpečnostní pás, do kterého ho na zadním sedadle mého taxíku podle předpisů připoutala jeho matka.

„Má žiletku!" upozornila jsem ji. Seděla vedle něj a bylo s podivem, že si ničeho nevšimla. „To by ve svém věku asi neměl..."

„Ach," povzdechla a žiletku mu zabavila. Kluk se dal do řevu. „Neplač, koupím ti..." konejšila ho výčtem hraček a pochutin. „Je to moc hodný kluk," ujistila mě, „akorát pořád pláče."

A nařezává mi pás, toužila jsem dodat. Radši jsem neřekla nic, stejně by to nepomohlo.

Mimochodem, originální bezpečnostní pás na ford mondeo stojí něco přes dvě stě liber a v taxíku musí být v bezvadném stavu, jinak se řidič dostane do maléru.

Jindy zas v na parkovišti jistého činžovního domu hráli dvanácti až čtrnáctiletí  kluci vlastní verzi baseballu nebo snad cricketu zrovna v době, kdy jsem tam čekala na zákaznici. Jeden se bez zjevného důvodu rozehnal pálkou po mém autě a nechal mi na dvířkách znatelný zub.

„Kur*a," vykřikl spokojeně, bůhvíproč nakopnul levou přední gumu, načež odběhl a dál si hrál s míčem.

Zákaznice, která z okna viděla, co se stalo, sebou mrskla na sedadlo a řekla: „Sorry, máš na autě škrábanec? Jsou to moc hodné děti..." A to ani nebyla jejich matka, jen sousedka.

Vypadá to, že „hodné děti" v Londýně jsou ty, které zatím nikoho nezavraždily. A pokud skutečně někoho zapíchnou, jsou to pořád ještě „hodné děti", jen zbloudilé, málo milované nebo naopak dušené rodičovskou láskou, zanedbávané nebo naopak rozmazlované a každopádně narušené čímsi, co vydechuje tahle společnost.

Za cenu toho, že teď budu mluvit jako babička nad hrobem, musím říct, že tohle za mých mladých časů fakt nebývalo. Jasně že jsme na dvoře hráli fotbal a občas to odneslo něčí okno. Jasně že jsme se strefovali sněhovými koulemi po kolemjdoucích. Jasně že jsme si hráli se sirkami a žiletkami ve věku, kdy jsme tahle slova neuměli ani pořádně vyslovit. Jenomže po každém prohřešku (teda pokud na něj přišli dospěláci) následoval trest. Prováděli jsme skopičiny a bylo to úžasné už proto, že jsme si svých zločinů byli dobře vědomi a riskovali odhalení. To byla ta pravá dobrodružství!

Dnes někomu rozflákáš přední sklo na autě, rozbiješ někomu hubu šutrákem, sprostě vynadáš policajtovi - a výsledek je, že nejbližší dospělý se jen shovívavě (anebo vystrašeně?) usměje a poznamená: „Jsou to hodný děti..."

No řekněte - neměli byste chuť příště někoho odstřelit? Jéje, to by byla mela! Policie, sanitka, psychiatři... konečně by se něco dělo a tu oblíbenou větičku o hodných dětech by do zblbnutí opakovaly jen ty nejnaivnější ze sociálních pracovnic.

Málo platné, čím dál víc věřím tomu, že tahle společnost, myslím západní či pozápadnělá, vydechuje nějaké fluidum, co z průměrných dětí vyrábí nedotknutelné grázly bez svědomí.

V Nigérii jsem se stala svědkem zajímavé příhody: Šli jsme s přítelem po ulici a vidíme dva kluky, jak se s železnou tyčí blíží k mangovníku. Chystali se srazit ze stromu pár plodů, což je jen malý hřích - jenže mangovník se korunou dotýkal elektrických drátů. Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, chytil můj přítel toho většího a začal ho mlátit hlava nehlava. Přitom se ho ptal, jak může bejt tak blbej a jestli mu nevadí, že jakmile se touhle tyčí dotkne drátů, uškvaří se na sračky.

Z domku poblíž vylezla maminka - a místo aby K. seřvala, že bije její děti, sama je začala fackovat, K. z celého srdce poděkovala a věnovala nám ananas.

Co by se stalo tady v Anglii, kdybyste z jakéhokoli důvodu fyzicky napadli cizí děti, to si vůbec nedovedu představit. Jen si jsem jistá, že by vám jejich rodiče nepoděkovali a na ananas můžete rovnou zapomenout.

No nic, přestanu skuhrat. Jdu se podívat z okna, jestli mi nějaké hodné děti nepřišly propíchnout gumy u auta.