Terorismus a Třetí Strana

Můj přítel K. se v posledních dvou či třech letech stal velkým bojovníkem proti terorismu. Činí tak se svým typickým mírumilovným přístupem a s vynalézavostí sobě vlastní. A pomáhá mu k tomu Třetí Strana.

Ano, slovutná Třetí Strana deníku The Sun. Ta, na které se po nějakých pětačtyřicet let objevovala bujná ňadra dívek, které se nechaly vyfotit jen v kalhotkách a svými vnadami spravovaly náladu mužům a občas i nějaké té lesbičce. Třetí Strana je tak proslulá a oblíbená, že jen v jižním Londýně vím o dvou trafikách s názvem "Page Three Newsstand". Přežila leccos, včetně mnoha svých čtenářů, obdivovatelů a onanistů. Masivní kampaň za její odstranění, vedená před devětadvaceti lety členkou parlamentu za labouristy Clare Shortovou, se nesetkala s úspěchem. Sám majitel Sunu, tiskový magnát Rupert Murdoch, ji před jednadvaceti lety prohlásil za "zastaralou", ale Třetí Strana přežila i nelibost svého šéfa. A v poslední době našla uplatnění nejen jako rozptýlení pro mnohé muže a zdroj závisti či kritiky pro mnohé ženy, ale i jako zbraň, aktivně bojující proti terorismu. Tomu potenciálnímu.

V naší čtvrti je jeden halal shop. Chodíme tam často – mají tam úžasné a levné kozí maso, po kterém se K. může utlouct, ale i skvělé a levné brambory, sekaná rajčata, luštěniny. Je to navíc jeden z mála krámků v okolí, kde může K. pustit ze řetězu své smlouvací pudy. Sice tím nijak zvlášť neušetří – to, co mu prodavači dnes odpustí, mu zítra připočtou k účtu, ale jemu smlouvání dělá moc dobře. A s chlapíky za pultem jsme se skamarádili. Je jich tam vždycky tak šest až osm, do úzkého prostoru se skoro nevejdou, ale o to rychleji vás obslouží – a vždycky s úsměvem a milým slovem.

Jsou to všechno mladí Afghánci a Pákistánci, všichni prý svobodní kluci. A jak to u mladých svobodných muslimů bývá, nadrženost jim leze i z uší. Terry Fergusson, Angličan, který strávil dlouhá léta v Afghanistánu a napsal knihu Kandahar Cockney (Příběh dvou světů), tvrdí, že je víc než běžné, aby svobodný, bohabojný Afghánec nebo Pákistánec byl v osmadvaceti nebo třiceti stále panic. Ani cesta na prohnilý Západ nepomůže – pro holky tu není nijak zvlášť zajímavý, neumí je sbalit, a stejně na to nemá čas, když dvanáct nebo čtrnáct hodin denně pracuje jak šroub. Navíc prý řada těchhle chlapíků trpí pocitem, že by nejen jejich nastávající, ale jakákoli žena, s kterou si něco začnou, měla být panna. A někteří z nich prý sami touží zachovat si čistotu pro tu pravou a vyvolenou (kterou jim, jak jinak, vybere maminka).

Pravda, já jsem se v životě setkávala téměř výlučně s těmi, kteří si čistotu zachovat netouží – naopak, touží o ni okamžitě přijít, a to téměř s čímkoli, co se vzdáleně podobá ženské, ale to může být jen můj osobní dojem.

Fakt je, že takovýhle život je z pohledu zápaďana pod psa – bůhvíkolik hodin denně makat, živit rodinu ve vzdálené vlasti, nepít, nesouložit, držet Ramadán – a jen se těšit, že se snad jednou vrátím domů a tam mi máma najde nevěstu.

Dovedu si představit, že se mladý muž v takové situaci může snadno nadchnout představou dvaasedmdesáti panen, které na něj v ráji čekají. Jako řadový muslim bez hluboké znalosti Koránu a arabštiny sedmého století nepřemýšlí, jestli náhodou nemůže být něco na drzém tvrzení rozvracečů víry, že totiž panen možná není dvaasedmdesát, ale jen třicet šest (ve verši je nejasnost tohoto druhu), ale především, že "panna" možná v daném kontextu znamená "zrnko vína". Nenapadne je, že by jim po úspěšném teroristickém útoku mohla božská (či jaká) ruka nasypat do dlaně hrst rozinek a pak by byl utrum. Těší se na ty panny. A protože nemá sexuální zkušenosti, nemůže tušit, že by si v tomhle vysněném ráji pořádně odřel nádobíčko.

Nemyslím, že naši známí z halal shopu představují velké bezpečnostní riziko. Nejsou to radikální islamisté. O Ramadánu se všichni postí, ale do mešity moc nechodí – jak by to mohli stihnout, když celé dny porcují maso? Když se mezi nimi před časem objevil nový prodavač, křehký mladíček s prorockým plnovousem, přinutili ho, aby se oholil – prý svým zjevem plašil zákazníky.

Ale stejně: člověk nikdy neví. Stačí jediný kazatel zla a nenávisti, kterému zoufale nadržený chlapík, navíc zvyklý poslouchat autority, sedne na lep – a neštěstí je hotovo.

A tak na scénu vstoupil K. se Třetí Stranou.

K. si obvykle z práce přiveze celý štos novin, ten cestou domů ve vlaku přebere a připraví si pár výtisků Slunce. Ty pak v našem halal shopu diskrétně položí na pult. Prodavači místo díků kývnou, jako by je to nezajímalo, ale přitom jim zasvítí oči a ten nejodvážnější z nich (v poslední době obvykle křehký mladíček bez plnovousu) sáhne po jednom výtisku. S tím se pak volným krokem, předstíraje, že vůbec nespěchá, odebere dozadu do krámu a po překvapivě krátké chvilce se vrátí mnohem spokojenější. Pak si výtisk vezme další a odebere se dozadu do krámu...

Nikdy K., natož mně, nepřiznali, co s novinami provádějí. Že by luštili křížovku? (Ale to by jim trvalo déle.) O světové události filtrované bulvárním tiskem se moc nezajímají, ale třeba si čtou, co zase vyvedla ta která celebrita.

A tak K. provedl experiment: Jednoho dne ze všech výtisků vytrhl třetí stránku, pak noviny položil na pult, jako by se nechumelilo, koupil kozího masa za dvě libry a odebral se domů.

Výsledek se dostavil hned druhý den, když přišel do krámu s dalším štosem novin. Prodavači mu jeden přes druhého teskně vysvětlovali, že s novinami bylo včera něco moc, moc, moc v nepořádku, a chtěli vědět, jestli ty dnešní jsou lepší.

Takovou podpásovku jim od té doby nikdy neprovedl. Noviny nosí dál, i když v posledních týdnech Třetí Stránka skutečně vzala za své a děvčata na ní sice nejsou zrovna oblečená, ale nebývá jim vidět bradavky. Krasavic, které jim takhle pomohly ke štěstí, už bylo mnohokrát víc než dvaasedmdesát. I když s největší pravděpodobností nebyly panny.