Svobodná Nigérie slaví padesátiny
Proč by neslavili? Každá země přece slaví svůj národní svátek.
Ale víte, co je pozoruhodné? Oslav se zúčastní překvapivá spousta bělochů. Victoria Island je nejlepší čtvrt Lagosu (a možná celé Nigérie) a řada bělochů tam bydlí. Na recepcích a rautech se ukážou diplomaté z ambasád. Dá se předpokládat, že budou pokyvovat hlavami a říkat, jak je těší, že je Nigérie svobodná.
A co na to místní obyvatelstvo?
Nepodařilo se mi najít jediného Nigérijce, který by se o "odtáhnutí Anglánů" vyjádřil pozitivně. Všichni mi tvrdí, že Britové do jejich země vnesli pořádek, vzdělání, lékařskou péči, postarali se o rozvoj dopravy, jakož i o překonání předpotopních předsudků, jako je víra v tribální magii. (Tohle mi, prosím, bez mrknutí vykládali i lidi, kteří mi pár týdnů předtím kladli na srdce, že si musím dát pozor na čarodějnici přebývající v našem domě.)
Mluvila jsem s Nigérijci starými, mladými, chudými i bohatšími, vzdělanými i pologramotnými, se ženami i muži, s emigranty do západních zemí i s těmi, kteří po celý život neopustili rodnou vesnici. Mluvila jsem s lidmi z kmenů Ibo, Joruba, Benin, Hausa, Itsekiri, Ijaw, Urhobo, Kwele a spoustou jiných. Ani jeden nevyjádřil názor, že Britové měli odtáhnout ještě dřív, nebo pokud možno vůbec do Afriky nelézt. Nemyslím, že mi všichni lhali a mazali med kolem pusy. Mnozí naopak byli odhodláni se se mnou do krve pohádat a neúnavně mi vysvětlovat přednosti kolonialismu.
Snad jen v Benin City ve státě Edo, kde bydlí většina mých příbuzných, je možné narazit na lidi s poněkud jiným pohledem na věc. Bydlí tam totiž spousta navrácených emigrantů, vesměs deportovaných ze zemí jako Itálie, Francie nebo Německo, snad každý zná někoho, komu se to stalo. Navrátilci jsou ochotní polemizovat s všeobecným názorem, že "běloši jsou skvělí, moudří a dá se jim ve všem věřit", ale ani ty jsem neslyšela nadávat na Anglány a kolonialismus.
K-ův tatínek, který chodil do školy ve čtyřicátých letech, uměl nejen mluvit, ale i psát jazykem ibo. Přestože se snad všichni členové rodiny jazykem ibo domluví, nebyli by schopní napsat jedinou větu. Tak jako K. chodili do školy v osmdesátých nebo i devadesátých letech a v té době se ve školách ve státě Edo vyučovalo jedině anglicky. Žáci, kteří si na školním pozemku dovolili promluvit jednou z místních řeči, dostali přes zadek bambusovou tyčí anebo museli s mačetou v ruce sekat trávu na dvoře. Ve státě Edo se mluví několika stovkami, možná tisíci jazyků a nářečí, a tak se zdálo jednodušší všechno sjednotit jazykem bývalých okupantů. Britové by si, aspoň v posledních desetiletích, nic podobného nedovolili. Učili naopak žáky "jejich" jazyku -- v případě K-ova tatínka to sice nebyl jeho jazyk, ale mluvilo se jím v té oblasti. Je lepší, když se žáci kromě sjednocujícího jazyka naučí ještě jazyk vlastní nebo aspoň podobný vlastnímu? Věřím, že ano – dodá jim to povědomí o hodnotě vlastní kultury a to je v dnešním světě k nezaplacení. K-ův tatínek, když ještě žil, neměl s kmenovou ani národnostní identitou sebemenší problém. To se o řadě lidí narozených o půlstoletí později říct nedá.
Jednou z věcí, kterou se Britové snažili místní obyvatele naučit, byl jejich způsob stolování – umění jíst "způsobně" vidličkou a nožem. S tímhle ovšem moc nepochodili, hned z několika důvodů. Evropský bonton vyžaduje nosit jídlo k ústům levou rukou, zatímco snad celý zbytek světa považuje levou ruku za nečistou. Kromě toho si Afričané s oblibou užívají pokrmů všemi pěti smysly – sluchem a čichem, když se připravují, zrakem, když jim je přinesou na stůl, pak hmatem, když je vezmou do ruky, a až nakonec chutí. Jakkoli jim britský bonton připadal nepohodlný, ba nesmyslný, učila se řada významných mužů jíst příborem (a systematicky se ztrapňovala před bělochy, kterým jejich boj s několika vidličkami, noži a lžičkami různých velikostí a účelů připadal směšný). Když Britové zemi opustili, nastalo prý období, kdy museli všichni -- včetně cizích diplomatů – jíst zásadně rukama, aby si nezadali. (A nemyslete si, naučit se jíst kaši s omáčkou a masem rukama – tak, aby se spolustolovníci nepozvraceli – není ani trochu snadné.) Dnes je v Nigérii šťastné období, kdy si každý může vybrat, co mu víc sedí: není třeba napodobovat Evropu, ale ani se zcela vzdát vymožeností, jako je vidlička a nůž.
No, koukám, že jsem napsala pomalu ódu na kolonialismus, ani nevím, jak to začalo.
Vlastně jsem chtěla říct jen to, že věci často bývají jiné, než bychom si mysleli (kdybych Nigérijce dobře neznala, byla bych přesvědčená, že dnešek všichni slaví), a taky svobodné Nigérii popřát k narozeninám.
(Doplněk: Dnes, ve výroční den, jsem ve Východním Londýně tlumočila pro jorubského doktora -- ten mi na otázku, jestli bude slavit, dal obvyklou odpověď: "A co bych měl slavit?" Pak jsem ovšem na tržnici v Barkingu narazila na dámu z kmene Ishan, která prodává trička, tepláky a spol., a ta si sortiment rozšířila o zelená a zelenobíle pruhovaná trička s nápisem "NAIJA 50" a podobně. Nejdou prý ale vůbec na odbyt.)
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
ANALÝZA: Válečný kabinet se sype kvůli zájmům Netanjahua
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli Po protestu ministra obrany se přidal i člen válečného kabinetu Benjamin Ganc. Chtějí od Netanjahua...
Rušte dětská lůžka, vybízí pojišťovna špitály. Ve hře jsou denní stacionáře
Premium Pediatrů je málo, dětských oddělení moc a ne všechna využita. Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP)...
Vrtulník íránského prezidenta havaroval v mlze, záchranáři po něm pátrají
Aktualizujeme Na severozápadě Íránu pokračuje rozsáhlá záchranná operace poté, co zde zmizel vrtulník s íránským...
V Maďarsku havaroval na Dunaji motorový člun. Dva lidé zemřeli, pět se pohřešuje
Dva lidé zemřeli při lodní nehodě na řece Dunaj severně od maďarské metropole Budapešti, uvedla v...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7499x