Svobodná Nigérie slaví padesátiny

První říjen je Dnem nezávislosti Nigérie – zrovna dnes je svobodné Nigérii padesát let. Na Viktoriině ostrově v Lagosu se chystá velké mecheche – rozvinou prý na ulici koberec v barvách nigerijské vlajky, bude se tam řečnit, tančit, zpívat a radovat se z toho, že před padesáti lety odtáhli britští kolonizátoři.

Proč by neslavili? Každá země přece slaví svůj národní svátek.

Ale víte, co je pozoruhodné? Oslav se zúčastní překvapivá spousta bělochů. Victoria Island je nejlepší čtvrt Lagosu (a možná celé Nigérie) a řada bělochů tam bydlí. Na recepcích a rautech se ukážou diplomaté z ambasád. Dá se předpokládat, že budou pokyvovat hlavami a říkat, jak je těší, že je Nigérie svobodná.

A co na to místní obyvatelstvo?

Nepodařilo se mi najít jediného Nigérijce, který by se o "odtáhnutí Anglánů" vyjádřil pozitivně. Všichni mi tvrdí, že Britové do jejich země vnesli pořádek, vzdělání, lékařskou péči, postarali se o rozvoj dopravy, jakož i o překonání předpotopních předsudků, jako je víra v tribální magii. (Tohle mi, prosím, bez mrknutí vykládali i lidi, kteří mi pár týdnů předtím kladli na srdce, že si musím dát pozor na čarodějnici přebývající v našem domě.)

Mluvila jsem s Nigérijci starými, mladými, chudými i bohatšími, vzdělanými i pologramotnými, se ženami i muži, s emigranty do západních zemí i s těmi, kteří po celý život neopustili rodnou vesnici. Mluvila jsem s lidmi z kmenů Ibo, Joruba, Benin, Hausa, Itsekiri, Ijaw, Urhobo, Kwele a spoustou jiných. Ani jeden nevyjádřil názor, že Britové měli odtáhnout ještě dřív, nebo pokud možno vůbec do Afriky nelézt. Nemyslím, že mi všichni lhali a mazali med kolem pusy. Mnozí naopak byli odhodláni se se mnou do krve pohádat a neúnavně mi vysvětlovat přednosti kolonialismu.

Snad jen v Benin City ve státě Edo, kde bydlí většina mých příbuzných, je možné narazit na lidi s poněkud jiným pohledem na věc. Bydlí tam totiž spousta navrácených emigrantů, vesměs deportovaných ze zemí jako Itálie, Francie nebo Německo, snad každý zná někoho, komu se to stalo. Navrátilci jsou ochotní polemizovat s všeobecným názorem, že "běloši jsou skvělí, moudří a dá se jim ve všem věřit", ale ani ty jsem neslyšela nadávat na Anglány a kolonialismus.

K-ův tatínek, který chodil do školy ve čtyřicátých letech, uměl nejen mluvit, ale i psát jazykem ibo. Přestože se snad všichni členové rodiny jazykem ibo domluví, nebyli by schopní napsat jedinou větu. Tak jako K. chodili do školy v osmdesátých nebo i devadesátých letech a v té době se ve školách ve státě Edo vyučovalo jedině anglicky. Žáci, kteří si na školním pozemku dovolili promluvit jednou z místních řeči, dostali přes zadek bambusovou tyčí anebo museli s mačetou v ruce sekat trávu na dvoře. Ve státě Edo se mluví několika stovkami, možná tisíci jazyků a nářečí, a tak se zdálo jednodušší všechno sjednotit jazykem bývalých okupantů. Britové by si, aspoň v posledních desetiletích, nic podobného nedovolili. Učili naopak žáky "jejich" jazyku -- v případě K-ova tatínka to sice nebyl jeho jazyk, ale mluvilo se jím v té oblasti. Je lepší, když se žáci kromě sjednocujícího jazyka naučí ještě jazyk vlastní nebo aspoň podobný vlastnímu? Věřím, že ano – dodá jim to povědomí o hodnotě vlastní kultury a to je v dnešním světě k nezaplacení. K-ův tatínek, když ještě žil, neměl s kmenovou ani národnostní identitou sebemenší problém. To se o řadě lidí narozených o půlstoletí později říct nedá.

Jednou z věcí, kterou se Britové snažili místní obyvatele naučit, byl jejich způsob stolování – umění jíst "způsobně" vidličkou a nožem. S tímhle ovšem moc nepochodili, hned z několika důvodů. Evropský bonton vyžaduje nosit jídlo k ústům levou rukou, zatímco snad celý zbytek světa považuje levou ruku za nečistou. Kromě toho si Afričané s oblibou užívají pokrmů všemi pěti smysly – sluchem a čichem, když se připravují, zrakem, když jim je přinesou na stůl, pak hmatem, když je vezmou do ruky, a až nakonec chutí. Jakkoli jim britský bonton připadal nepohodlný, ba nesmyslný, učila se řada významných mužů jíst příborem (a systematicky se ztrapňovala před bělochy, kterým jejich boj s několika vidličkami, noži a lžičkami různých velikostí a účelů připadal směšný). Když Britové zemi opustili, nastalo prý období, kdy museli všichni -- včetně cizích diplomatů – jíst zásadně rukama, aby si nezadali. (A nemyslete si, naučit se jíst kaši s omáčkou a masem rukama – tak, aby se spolustolovníci nepozvraceli – není ani trochu snadné.) Dnes je v Nigérii šťastné období, kdy si každý může vybrat, co mu víc sedí: není třeba napodobovat Evropu, ale ani se zcela vzdát vymožeností, jako je vidlička a nůž.

No, koukám, že jsem napsala pomalu ódu na kolonialismus, ani nevím, jak to začalo.

Vlastně jsem chtěla říct jen to, že věci často bývají jiné, než bychom si mysleli (kdybych Nigérijce dobře neznala, byla bych přesvědčená, že dnešek všichni slaví), a taky svobodné Nigérii popřát k narozeninám.

(Doplněk: Dnes, ve výroční den, jsem ve Východním Londýně tlumočila pro jorubského doktora -- ten mi na otázku, jestli bude slavit, dal obvyklou odpověď: "A co bych měl slavit?" Pak jsem ovšem na tržnici v Barkingu narazila na dámu z kmene Ishan, která prodává trička, tepláky a spol., a ta si sortiment rozšířila o zelená a zelenobíle pruhovaná trička s nápisem "NAIJA 50" a podobně. Nejdou prý ale vůbec na odbyt.)