Martinovi je dvacet čtyři a kousek. Je o tři čtvrtě roku starší než sametovka a počat byl tím pádem ještě v době, kdy jen někteří zahraniční sovětologové, dva či tři géniové a jedna paní lektorka z univerzity na východním Slovensku, o které nikdy nikdo neslyšel, věděli, že nastává čas převratů. Bohunka, má vzdálená příbuzná, si ho pořídila, aby měla po maturitě co na práci. Obor, který si vybrala, ji nijak zvlášť nezajímal a představa, že stráví aspoň část nudného života v zadrátovaném Československu péčí o potomstvo, se jí líbila. K dítěti si opatřila dokonce i manžela – vzala si ho, když už jí rostlo bříško --, ale na rozdíl od miminka se manžel nestal zdrojem zábavy a poučení ani tryskající lásky. Zanedlouho se tak trochu zbláznil začal si povídat jedině s televizorem, zato vášnivě, byl dobrý akorát na tři věci a Bohunka, ač vdaná, své dítě vychovávala v tradicích svobodných matek.
Když přišla revoluce a skleněný poklop, pod kterým se většina z nás až do té doby dusila, najednou pukl, mohla se Bohunka věnovat vášni do té doby nesplnitelné: cestování po světě. Teda ještě ne -- až dítě trochu odroste.
Nikdy, nikdy prý nezalitovala, že si to děcko uvázala na krk už v devatenácti. Ale ještě dobře deset let se nepodívala dál než na pláž v Chorvatsku. Čekala, až Martin vyroste a bude z toho mít rozum, a taky nebyly peníze. Pak si to ale vynahradila: každý rok vzala rostoucího syna na nějaké význačné místo na světě: podívali se do Říma, do Barcelony, do Paříže, do New Yorku, do Londýna, do Berlína, do Kolína nad Rýnem, dokonce do Bangkoku.
Pak už se společně nepodívali nikam. Martin prohlásil, že je mu osmnáct a matka se svýma výpravama může jít někam. Bohunka, stále ještě mladá a švarná, cestovala sama, případně s přítelem, který během času nahradil nefunkčního manžela. U každé památky, u každé zajímavosti, při každém skutečně povznášejícím zážitku ale zalitovala, že s sebou nemá Martina. Vždyť to přece všechno dělala pro něj! Toužila svému synovi poskytnout to, co jí samotné v dětství tak chybělo: šanci poznat svět.
Potkala jsem je přednedávnem na jedné rodinné sešlosti, kam mě (zřejmě omylem) pozvali taky.
Martin projevil názor, že to musí být děsná nuda, bydlet v Londýně.
"Proč myslíš?"
"Londýn je hnusnej!"
"Jo? Kdes tam byl?"
"Vím já? Všude. Na všech památkách. Nuda, fakt."
"Na jakejch památkách?"¨
"No na všech, kdo si to má pamatovat, né?"
"Jídlo tam maj taky hnusný, že jo?" popichovala jsem.
"Hnusný. A dostal jsem tam průjem."
Na rozdíl od průměrného kritika nedodal, že tam taky mají hnusný pivo – to jako dítě tehdy, tuším, čtrnáctileté, určitě neokusil. Bohunka je zodpovědná matka.
"Taky v New Yorku jsem dlouho žila," přiznala jsem se mu. "Tam je taky nuda, viď?"
"New York je hroznej! Furt samý ulice a černý a kriminalita. Amerika je nudná."
"Jídlo se nedá žrát, předpokládám."
"Jídlo je příšerný. Dostal jsem tam průjem."
"A památky jsi viděl?"
"Jo. Všechny. Je to nuda."
"V Paříži se ti taky nelíbilo?" pošťuchovala jsem. Martin má na studenta překvapivě dlouhé vedení.
"Paříž ušla, nuda teda, no. Je tam moc Francouzů," zavtipkoval proti svému zvyku.
"Ale to žrádlo je hrozný, co? Dostals tam průjem?"
"Jak to víš?"
Ráda bych se Martina vyptala i na jeho zážitky z ostatních měst a zemí světa, ale v tom okamžiku jsem ho začala nudit i já a přestal odpovídat na otázky. Vyrozuměla jsem, že se cítí líp ve společnostech, v nichž svou zcestovalostí všechny oslní a kde jeho soudy o světě lidé neberou cum grano salis.
Co z toho vyplývá? Hned několik věcí. Cestovatelské střevo není dědičné. Svět je nuda a ještě tam dostanete průjem. A taky – neříkal klasik cosi o tom, že "proveď vola kolem světa, volem zůstane"? Tímto citátem se teda nechci dotknout jemnocitu Bohunky, Martina ani spanilomyslných čtenářů blogu. Radši skončím. Chci říct už jenom jednu věc: Martin, jak jsem pochopila, je vášnivý gameska, totálně ulítlý na Minecraftu – to je ta hra, v které si z kostiček budujete budovy i celé světy, fantasmagorické a vaše vlastní. Těmi se pak můžete chlubit ostatním hráčům. Touto hrou, pro většinu mužů nad třináct let poněkud nezáživnou, zcestovalý Martin žije. Už jako dítě poznal svět nebo mu to tak aspoň připadá. Svět, ve kterém žijeme, po zkušenostech shledal nudným. Proč by si teda nemohl postavit lepší a zábavnější z virtuálních kostiček podobných legu? Necestovat – tedy nevirtuálně – je ekologičtější. Možná se u toho bude hrbit, ale určitě nedostane průjem. A nepřiveze si ze svých virtuálních světů špatné vzpomínky.
