Střet mykokultur a jiné na houby věci

Jan Borovička, světoznámý (a k mé radosti i můj známý) mykolog, mi nedávno úžasně osvětlil situaci, pokud jde o vztah různých národů ke sběru hub. Je to prosté – existují mykofobní národy, jejichž zástupci bez povšimnutí projdou kolem výstavního exempláře hřibu, bedly vysoké či křemenáče a vůbec je nenapadne spojit si výšezmíněné houby s kulinářskými rozkošemi. A existují národy mykofilní, jejichž zástupci jsou ochotní si v neděli ráno přivstat a ještě za tmy se vypravit do lesa, jen aby jim nějaký houbařský mizera nevyfoukl holubinku nebo čirůvku. K mykofobním národům patří Angličané, Švédové, Norové, Američané, k mykofilním pak Italové, Francouzi, Němci a samozřejmě všichni Slované.

V typicky mykofobní Americe (průměrný Američan za celý život neokusí jinou houbu než přešlechtěné bělostné žampiony bez chuti a zápachu – a ty obyčejně ohryzává syrové) se už před lety vyvinula mykofilní subkultura, zaměřená ovšem pouze na sběr psychedelických hub. Když v Americe řeknete "Mám rád houby" ("I like mushrooms"), spořádaní občané od vás o krok ustoupí a div se nepokřižují. A ti alternativněji zaměření spiklenecky mrknou a zašeptají: "Já taky! Taková mexická lysohlávka, na tu nemá ani LSD."

Jednomu známému poslala maminka z Moravy do New Yorku dvě velké sklenice zavařených hub. Zavolali si ho na celnici – a odmítli uvěřit, že by to snad mohly být "normální houby bez jakýchkoli ilegálních drog". Musel prý zaplatit za chemický rozbor obsahu obou sklenic, teprve pak se očistil.

V Anglii, typicky mykofobní zemi bez větších psychedelickomykofilních odchylek, nastala v posledních dvou třech letech zas jiná situace. Místní obyvatelé si všimli, že se zejména v letních či podzimních měsících po lesech pohybují halekající cizozemci s velkými koši a vyzbrojení zavíracími kudlami, kteří se neúnavně prodírají houštím, občas se shýbnou, s jásotem cosi vydloubnou ze země, načež to okrájejí a uloží do košíku.

Časem Angličané v těchto podivínech odhalili polské (a vůbec slovanské a nejspíš taky maďarské) sběrače hub!

Rodilí Angláni nad tím dlouho vrtěli hlavou – a pak se rozhodli zakročit. V každém větším lese v Londýně a okolí teď najdete veliké výstražné cedule s piktogramem přeškrtnuté houby (podobné rozkošnému zavalitému hříbečku) a varováním, že v lese platí přísný zákaz sběru hub (na cedulích jim obvykle říkají říkají "fungi", ne "mushrooms") pod pokutou až £80.

Funguje to na Poláky, Čechy, Slováky a jim podobné mykofilní živly?

Nezdá se. V posledních dvou letech podniká hned několik mých známých ilegální houbařské výpravy do Epping Forest v severozápadním Londýně – takový zákaz lovu hub jen dodá na pikantnosti.

Jednu známou ale už pokutovali. Tvrdí, že se rozhlédla jako plachá srna, hbitě sebrala babku – a tu kde se vzal, tu se vzal, metr od ní stál hřmotný Jamajčan a už jí vypisoval bloček. Byl to tvor přesně toho typu, jakému jsou veškeré mykopoetické spory mezi bělochy zcela u zadku. Měl pokutovat každého, koho načapá, jak cosi dloube z listí, a tak plnil svou povinnost. Stál prý přitom každou nohou na jedné růžovce, tvrdí Markéta (ale tohle jí až tak moc nevěřím).

Původně jsem si myslela, že se autority bojí invaze houbařů, kteří rozryjí a zničí mycelium všech teoreticky jedlých hub v lesích – a tím naruší ekosystém. Teprve teď jsem zjistila, že oficiální důvod pro zákaz sběru je jiný: prý jde o bezpečnost poživačů hub.

Mykofobní Angličané si nedovedou představit, že by se lidé, kteří běžně pozřou všechno, co si přinesou z lesa, časem neotrávili. V jednom soukromě vlastněném lese kus za Londýnem kámoška narazila nejdřív na celé pole bílých hříbků a vzápětí i na majitelku zalesněného pozemku. Než si stačila protřít zrak, jestli nesní a skutečně vidí dvě stě hřibů, vynořila se dáma odnikud – a zdvořile, leč nesmlouvavě ji požádala o "doklad".

"Jaký doklad?" divila se Katka.

"No doklad, že jste prošla kurzem."

Vyšlo najevo, že existuje jakýsi rychlokurz, který by vás měl naučit základy houbaření. Někteří jedinci z řad Poláků a pod. prý už kurzem prošli a můžou se vytasit jakousi houbařskou licencí.

Kámoška jím neprošla, a tak jí dáma nedovolila na jejím pozemku sbírat houby. "Nejde o to, že bych vám to nepřála, chápejte," omlouvala se. "Jde o to, že kdyby někdo nasbíral na mém pozemku houby a pak se jimi otrávil, mohla bych z toho mít oplétačky."

Katce nezbylo, než rychle uškubnuté hřiby ukrývat pod tričkem.

V Anglii, když se otrávíte nebo si jakkoli ublížíte dík vlastní blbosti, stejně za vaše ošetření či léčbu zaplatí stát. Dává jistý smysl postarat se o to, aby se na pohotovosti nezačaly den co den objevovat tisíce nešťastníků otrávených, dík vlastní blbosti, houbami. Ovšem Angličané zapomínají na jedno: průměrný zástupce mykofilního národa chodí na houby už od šesti let, dávno pozná muchomůrku zelenou od žampionu nebo jeden z jedlých druhů hřibu od satana – a nějaký rychlokurz ho sotva naučí něco nového.

Tenhle kurz – to je možná jeden z aspektů, jakými se projevuje mykofobie v Anglii. (A možná i skrytá xenofobie.)

Každopádně: i v Londýně a okolí letos houby rostou. Začátek září byl sice nejsušší za 60 let, psalo se v novinách, ale před pár dny konečně zapršelo a houby raší jako zamlada. Včera jsem v oblíbeném lese, kam se chodím procházet, psát si a odpočívat, našla deset bedel vysokých s nádhernými širokými klobouky. Opekla jsem je se solí a kmínem – a věřte tomu nebo ne, nejen já a K., ale i naši sousedé Nigerijci (představitelé jednoho z nejmykoindiferentnějších národů, co znám) si na nich pochutnali.