Ariel Castro se ve své cele v Clevelandu oběsil. Málokdy zpráva o něčí smrti člověka potěší. Tentokrát mě ale potěšila. Castro, muž, který unesl a jedenáct let držel v zajetí tři ženy, s jednou měl dítě, jiné několikrát způsobil potrat, když ji bušil pěstmi do břicha, na sobě, jak to vypadá, vykonal rozsudek smrti, který si podle názoru tolika lidí zasloužil. Byl odsouzený "jen" na doživotí plus 1000 let – rozsudek, který by měl zajistit, že mu žádné amnestie, ani opakované, neumožní dostat se na svobodu.
Těžko říct, jestli Castro, který o sobě u soudu prohlašoval "Nejsem příšera, jsem lidská bytost, jen mám návyk", v sobě našel dostatek mravní síly, aby tento svět očistil od fyzické přítomnosti sebe samého, anebo si jen neuměl představit, že stráví zbytek života (plus 1000 let) ve vězení, a ulehčil si utrpení. Podle výpovědi svých obětí chodil skoro každou neděli do kostela – a pak se vrátil a týral je dál. Těžko říct, jestli věřil, že mu Bůh odpustí, jeho oběti doufají, že se bude smažit v pekle.
Castra prý každých 30 minut v cele kontrolovali, právě ze strachu, že by mohl spáchat sebevraždu. V psychiatrických léčebnách, když existuje pádný důvod si myslet, že by si pacient mohl ublížit, kontrolují ho obvykle každých pět minut: i kdyby se oběsil na prostěradle, během pěti minut zemřít nestačí. Ve věznicích je to možná jinak – anebo v té ohijské jen všechno dělali podle protokolu, dokonce se Castra předpisově snažili oživit, ale ve skutečnosti mu přece jen umožnili dobrovolný odchod ze života? To samozřejmě taky netuším. Fakt je, že Castro svou sebevraždou ušetřil státu značné výdaje za své věznění.
Ale já nechci psát o tom odporném chlapovi s "návykem". Chci psát o jeho obětech. A o tom, jak úžasné mi připadá, že se odhodlaly nebýt oběťmi na doživotí.
Američané si v posledních třiceti, možná čtyřiceti letech zvykli být "oběťmi". Oběťmi "systému", oběťmi svých rodičů, kteří je tak či onak trápili a často o tom ani netušili, oběťmi rasismu a nenávisti, oběťmi drog, oběťmi svých partnerů a partnerek, které si sami vybrali, oběťmi vlastních slabostí a sklonů. Jednu dobu skutečně "nikdo za nic nemohl" – vždycky se našli lidé ochotní omlouvat i ty nejkrutější vrahy tím, že "měli škaredé dětství", "nikdo je dostatečně nemiloval", "cítili se odstrčení". Tihle lidé měli samozřejmě svým způsobem pravdu, ale i tak bylo třeba stanovit hranici, za kterou vrah a násilník za své činy skutečně může. A ta se posunula hodně daleko – najednou bylo téměř jakýkoli čin možné omluvit "okolnostmi".
Jedním z nejodpornějších jevů, kterých jsem si v osmdesátých a devadesátých letech v Americe všimla, byl trend sebelítosti ze strany zločinců. Dostala jsem se poměrně blízko k případu, kdy jistý dvaadvacetiletý student v New Yorku střelil do zátylku dva mladé kluky a ukradl jim džíp. Jeden zemřel na místě, druhý přežil, ale ochrnutý na celém těle. Student se na policejní stanici rozplakal: ne proto, že by snad litoval svého činu – přišlo mu líto sebe samého, měl prý před sebou slibnou kariéru a teď je všechno pryč! Bůhví, jak dlouho bude ve vězení...
A skutečné oběti? Není pravda, že se na ně zapomnělo. Tedy aspoň pokud nezemřely v rukou svých vrahů. Těm živým kladli lékaři, psychologové, pracovníci všemožných organizací, dokonce i soudci na srdce, že jsou skutečně oběťmi a jak nesmírně je to narušilo. Panoval všeobecný názor, že žena, kterou někdo znásilnil, se z toho zážitku už nikdy nevzpamatuje a její sexuální a citový život bude už navždy narušen. To se samozřejmě může stát a je dobré, když si toho jsou vědomi lidé, kteří se jí snaží pomoci. Ale jednak není znásilnění jako znásilnění, a jednak existuje mnoho silných žen, které tu zkušenost, jakkoli hrůznou, dokážou překonat a snad na ni i pozapomenout. Nevím to, nemám to odnikud potvrzené, ale jsem hluboce přesvědčená, že v řadě případů platí pravidlo "čím víc se v ráně hrabeš, tím déle se bude hojit". Jsou ženy, kterým nesmírně pomůže, když vědí, že jejich zážitek lidé kolem nich nebagatelizují. Ale jsou jiné, které by všechny tyhle věci nejradši nechaly za sebou a šly dál. Nápomocní dobrodějci jim to nedovolí.
A tak jsem div ne se slzou v oku sledovala, když Michelle Knight, dvaatřicetiletá žena, kterou Castro unesl, když bylo jejímu dítěti dva a půl roku, a jedenáct let ji věznil, znásilňoval a bil, s téměř rošťáckým úsměvem prohlásila: "Říkal jsi: Aspoň jsem tě nezabil. Vzal jsi mi jedenáct let života, ale teď si svůj život vezmu zpátky. Strávila jsem celá léta v pekle. Tvoje peklo teď právě začíná. Já tohle všechno překonám, ale ty budeš v pekle navěky!"
Všechny tři ženy musely dávat pozor, aby se ve svých prohlášeních nezmínily o tom, že je Castro "blázen", "narušený", "nenormální" – na to dohlédli právníci. Taková slůvka by mohla způsobit, že se Castro, místo aby šel do normální věznice pykat za své činy, půjde do psychiatrické léčebny "léčit".
I tak si ale všechny tři ženy připravily pádná prohlášení a dvě z nich se pak nechaly slyšet, že jim tahle konfrontace pomohla.
Všem třem držím palce, aby to pro ně dobře dopadlo. Ale nejvíc mě ohromila Michelle Knight, která se i po jedenácti letech v pekle odmítá stát obětí.
