Šneky v uších a pohled mimozemšťana (Žijeme ještě v našem světě?)

Aby bylo jasno: především chci z celého srdce poděkovat lidem, kteří sice nemůžou bez své muziky žít, ale pochopili, že pro celý zbytek lidstva kromě pár spřízněných duší je těžké žít s ní – teda s tou jejich muzikou, a pokud nejsou na opuštěném ostrově nebo v místnosti dokonale zvukově izolované, poslouchají ji ze sluchátek.

Romantické časy Fráni Šrámka, ty rozvoněné večery prodchnuté lehkým vánkem, těžkou nostalgií a sladkobolnou vzpomínkou na nesplněné sny a neopětované lásky, už dávno pominuly. Když člověk dneška, jda po ulici večerem, uslyší zvuky houslí z rozevřeného okna nad šeříkovým keřem v zahradě, nenapíše o tom lyrickou báseň. Ne. Hodí do okna cihlu, jde si stěžovat na radnici anebo aspoň zhnuseně uplivne a říká si: "Blbče, polib mi s tím tvým vrzáním." Každopádně si té nečekané hudební produkce neužije.

V dobách Fráni Šrámka byla hudba vzácností a darem. Dnes je svět tak prolezlý hudební produkcí všeho druhu, že je pro mnohé jedince vzácností a darem, když se na okamžik octnou v prostředí, kde je žádné tóny ani rytmy nepronásledují.

Můžou za to čím dál tím lacinější nahrávky, které si můžete přehrávat čím dál tím víckrát, aniž byste poškodili nosič. (Dávné "hudební svitky" z papíru, objev, který, když jste ho nasadili do speciálního harmonia a natáhli péro, dokázal sám přebrnkat píseň, se trhaly už při pátém použití a bylo nutné je spravovat. O vinylových elpíčkách se říkalo, že je můžete přehrát tak stokrát, než jim jehla strhne rýhy a ony začnou chraptět a přeskakovat. U cédéček čtených laserem není o podobném limitu nic známo, protože než se jim stačí cokoli stát, přestanou vás bavit a zapadají prachem. A elektronické písničky z iPodů z principu nemají žádná mechanická omezení.) A, což je možná ještě důležitější: můžete si muziku přehrávat čím dál tím hlasitěji, takže zasáhne neslýchaně široké okolí. Velkou starostí muzikantů i producentů minulosti bylo, jak to zařídit, aby se lahodné zvuky hudby donesly co nejdál, k co největšímu počtu posluchačů. Velkou starostí jejich dnešních obdob je, jak to zařídit, aby se zvuky dnešní hudby donesly jen k těm uším, které je chtějí poslouchat. Majitelům klubů nezbývá, než utrácet značné částky peněz za zvukovou izolaci, a ještě čelit stížnostem.

S tím souvisí i další věc: zatímco v dávných dobách převažovaly v Evropě jen dva druhy hudby: chytlavá lidová, považovaná za amatérskou, a velebná církevní, obvykle profesionálnější a, aspoň ve vyšších kruzích, mnohem víc ceněná. Další druh, hudbu složenou a hranou pro potěchu mocných, si mohli dovolit poslouchat jen mocní a lidé na jejich dvoře. Kdysi byla hudba luxus, dnes si ji – ať už poctivě koupenou, anebo pirátsky staženou z internetu, může dovolit každý.

A kromě toho dnes existuje tak nepřeberné množství druhů muziky, že se ani muzikologové neshodnou, kolik jich vlastně je. A hudební amatéři i profesionálové, hlavně ti, co už něco pamatují, svorně kroutí hlavou nad tím, "čemu se dnes říká muzika".

Jasně, neofobové existovali vždycky a tradičně nadávali na novoty. Je ale pravda, že v dnešní globální vesnici se za muziku považuje skutečně všechno. Můžete poslouchat dýchavičný dech detroitských továren uvězněný v technu, pískání delfínů a šum mořských vln obalený do New Age, indické rágy vykoumané tak, aby vás tím nejpřirozenějších možným způsobem provedly celým dnem. Můžete poslouchat to nejnepřirozenější možné elektronické pištění a vrzání a tútání v nesnesitelně erotickém rytmu, jaký by si žádný střízlivý bubeník nevymyslel, a nechat se jím provádět celou nocí. Můžete poslouchat kondenzovaný vztek v gangsta rapu anebo zředěnou frustraci v makedonském či bangladéšském rapu. Můžete celý den poslouchat tam-tamy v africké džungli anebo pukání ledů v Grónsku a nevytáhnout přitom paty z Karlína. Můžete dokonce poslouchat Karla Gotta, Helenu Vondráčkovou a další šlágry z 80. let a říkat tomu muzika. V jednadvacátém století je možné skoro všechno.

Ovšem, tak jako je tomu u každého obžerství, příliš mnoho příliš snadno dostupné muziky může mít škodlivé účinky.

Jedním z nich – dávno prokázaným, a přece jaksi pozapomenutým – jsou vady sluchu. Lidské ucho (a mozek a játra a všechno ostatní) je zřejmě schopno přijímat jen určité množství hluku za den a pak se začne vzpouzet: obvykle prostě mírně ohluchne, aby už tolik hluku neslyšelo. Občas ohluchne docela. (Tohle samozřejmě není jen vinou muziky: intenzita hluku v prostředí na většině míst na zeměkouli stoupá rychleji, než schopnost adaptace člověka. Ale to, čemu se dnes říká muzika, bezpochyby hraje svou roli.)

Tohle jsou dávno známé věci. Zaráží mě ale něco jiného: totiž množství lidí, kteří cítí potřebu se téměř permanentně odebrat do světů, které jim ta jejich hudba přináší. Jako by je svět, ve kterém žijí, příliš nezajímal. Jako by se mu -- téměř zoufale – snažili uniknout.

Před časem jsem vystoupila z metra v jedné z odlehlejších čtvrtí Londýna a potřebovala se někoho zeptat na cestu k domu klienta, kde jsem měla tlumočit. Kolem se míhala spousta lidí. Ale když jsem se na ně zadívala pozorněji a pátrala po někom, koho se zeptám, všimla jsem si, že snad všichni mají do uší zastrčené barevné šnečky a pohupují se při chůzi do rytmu té své muziky. Každý jiné. Oči měli skelné, upřené do cizích světů, a nevnímali nejen tlumočnici, která se potřebovala zeptat na cestu (to je jistě na životě neohrožovalo), ale ani barvy semaforů na přechodu pro chodce. Každý šel s davem a každý se přitom nesl na vlnách své vlastní akustické drogy. Londýn je jedno z nejúžasnějších měst na světě, a přece dav u vchodu do metra cítil potřebu být – aspoň ušima – docela jinde.

Něco podobného jsem zažila i na Borneu: na jednodenním treku jsem potkala skupinku turistů z Ameriky. Všichni byli po zuby vybavení do deštného pralesa – od návleků na lýtka, zabraňujícím průniku pijavic ke kůži, až po vaky na vodu v batohách, spojené trubičkou přímo s ústy, aby mohli i za pochodu bez ustání pít. A měli ještě něco dalšího: hudební šnečky v uších! Nezajímal je řev papoušků, exotické šumění tropických stromů, jemný zvuk vysrážených kapek dopadajících do podrostu ani skřeky opic. Celá tahle přírodní produkce, ve své čistotě téměř disneyovská, jim nic neříkala. Chtěli si skutečnou džungli vyplnit svým vlastním rytmem a tóny. Nemohla jsem se ubránit myšlence, že by to možná měli jednodušší, kdyby si na zeď ve fitku promítali obrázky liánami opředených pralesních velikánů, mezi kterými by létali papoušci, a pak se vychloubali, že celé odpoledne jezdili na rotopedu v Borneu.

Že se lidé pokoušejí odstínit rušivé vlivy v londýnských ulicích a odreagovat se na cestě do práce, to dokážu pochopit (i když mě leká, kolik takových lidí je), ale že odletí na Borneo, odeberou se na trek – a pořád cítí potřebu se od svého prostředí izolovat, to mi připadá fakt ulítlé. Pokud netouží nic kolem sebe vnímat, je přece jedno, kam všude se podívají. Kdyby se – s hudbou na uších – nechali poštípat komáry v městečku u Chicaga, nemuseli by se v hrůze z tropických chorob cpát antimalariky, až jim z toho jdou oči šejdrem.

Chápu, samosebou, že za určitých okolností může spojení místa, muziky, alkoholu a případně ještě jisté drogy vyvolat výjimečné, nezapomenutelné zážitky. Vtip je v tom, že "výjimečný" zážitek není možné zažívat neustále. Možná má většina mimozemšťanů s leskem v očích a sluchátky v uších, jaké kolem sebe čím dál častěji vídám, s takovými zážitky své zkušenosti. To je príma a moc jim to přeju. Jen se mi zdá, že příliš mnoho z nás ztrácí schopnost žít v realitě: cítit se dobře na tomhle našem světě, aniž by měli potřebu vylepšovat si ho tím, že se jedním nebo více smysly odeberou docela jinam.

Ti lidičkové, co denně potkávám, díky sluchátkům docela hluší ke všemu, co se kolem děje, by určitě rádi zaměstnali i zrak – mohli by se třeba na mobilu koukat na hudební klipy – jenže ze zkušenosti vědí, že když se, aspoň trochu, nekoukají kolem sebe, brzo se o něco přerazí. Sluch je při orientaci právě tak důležitý, jen je jeho vliv méně nápadný a spousta lidí ho podceňuje. Jen nezkušení řidiči si v autě pustí muziku tak nahlas, že přehluší hluk provozu. Ti zkušenější vědí, že musejí dvojnásob namáhat zrak, aby se vyznali v dopravní situaci, a jsou mnohem méně bezpeční.

Možná se ze všeho nejvíc bojím toho, že jsou lidé dneška čím dál tím méně schopní (nebo ochotní) žít obklopení skutečností – bez berliček, ať už jsou to drogy, televize, zpovědi na fejsáči obnovované každých sedm minut, přemoudřelé mobily nebo šneky s muzikou v uších. Co bychom si počali, kdyby některé z našich pomocníčků – anebo taky všechny naráz – přestaly fungovat? Nějaký čas bychom přežili: předpokládejme, že by se někdo staral o zásobování a příděly vody. Ale kolik z nás by se z obnažené reality zcvoklo? Kolika z nás by ve světě bez berliček, jaké tu nebyly ani před patnácti lety, nestálo za to žít?

Možná jsme jen rozmazlení technikou a civilizačními vymoženostmi, a kdyby nebylo zbytí, nějak bychom se s jejich ztrátou smířili.

Ale napadá mě hrůzná myšlenka: Je možné, že svět kolem nás, ten nevirtuální, je skutečně čím dál tím příšernější? Že klade čím dál tím větší nároky na naše těla, naše smysly, naše emoce? A že je čím dál tím přirozenější pokoušet se z něj uniknout aspoň částečkou našeho vnímání, když už to jinak nejde? Aspoň těmi šnečky zastrčenými do uší, akustickou drogou, která nás – nedokonale, ale přece jen – odnese tam, kde chceme být?