Romové v Anglii (Šance žít)

Doktor byl na tyhle situace zvyklý. Dokázal se Romanovi podívat do očí a odpovědět na otázku: "Tak pětadvacet, třicet procent... možná čtyřicet. Tohle už je podruhé, co se vám to vrátilo, a po celém těle máte metastázy. Ale, jak říkám, naděje tu je. Tohle je experimentální klinika a vyléčili jsme už pacienty, o kterých byli všichni přesvědčení, že nemají sebemenší naději. Musíte doufat. A hlavní je – " obrátil se ke mně, aby se ujistil, že všechno poctivě překládám – "hlavní je to nevzdat v polovině. Léčba, kterou navrhujeme, Romane, je velmi náročná, vysilující. A nemůžeme vám slíbit pozitivní výsledek. Ale je nesmírně, nesmírně důležité, abyste léčbu dokončil. Pokud ji přerušíte v polovině, třeba proto, že se chcete podívat domů, nedopadne to dobře. Rozumíte tomu, Romane?"

Roman, vyčouhlý romský kluk, kterému bylo jednadvacet a taky na to vypadal, nervózně poposedal na kraji plastikové židle v ordinaci a kýval, že všemu rozumí. Vedle něj stála jeho žena a zlehka se ho dotýkala na lokti. Bylo vidět, že ho touží vzít za ruku, ale neodvažuje se. Na další židličce se rozvaloval Romanův strýc, všechno "kontroloval" a vždycky, když se mu něco nelíbilo, zamlaskl. Už dvakrát na mě zasykl a divadelním šeptem na mě křičel: "Řekněte tomu doktorovi, ať jde do háje. Nějakej blbej doktor... Roman by měl jít makat na stavbu a ne se flákat doma. Dyk mu nic není! Dyk podivejte se na něj – co mu je?"

Roman na pohled skutečně vypadal zdravě. Obličej měl trochu strhaný, to ano, ale jeho vyhublost nebyla chorobná a navíc se tvářil docela spokojeně. Možná už příliš dlouho žil s vědomím, že má na kahánku, tak ho to teď ani nevzrušovalo. Možná nechtěl vědět, že je na tom tak špatně. Možná se už napůl smířil se smrtí a příslib třicetiprocentní šance na uzdravení ho potěšil.

Byli jsme v proslulé londýnské nemocnici a Roman sem dorazil z městečka dobré čtyři hodiny jízdy odtud. Doktor mu vysvětlil, že mu teď dají jednu dávku chemoterapie, po které se bude cítit líp, pak může odjet zase domů. Po deset dní za ním bude docházet zdravotní sestra – každý den mu dá do stehna injekci, která vyvolá tvorbu kmenových buněk. Ty mu pak v nemocnici odeberou – není to příjemná procedura a trvá čtyři až šest hodin, ale budou mít jeho kmenové buňky. Potom půjde na čtyři až šest týdnů na lůžkové oddělení, kde mu budou provádět chemoterapii. Tvrdou chemoterapii, která zničí nejen rakovinné buňky, ale i spoustu ostatních. Injekce kmenových buněk jeho tělu pomohou, aby se mohlo dát zas dohromady. Jestli se to povede, může se zcela uzdravit a na rakovinu si už ani nevzpomene. Teď ale musí být statečný.

Roman vážně přikyvoval a jeho žena taky. Byla to hezká, svižná, elegantně oblečená holka, už od pohledu inteligentní. Slibovala doktorovi, že Romanovi ve všem pomůže – ostatně, něco už o těchhle věcech ví: chce dělat v Anglii zdravotní sestru. Teď se na všechno vyptávala a znovu a znovu se ujišťovala, že její muž má naději. Doktor na všechno odpovídal, a i když už jsme v jeho ordinaci byli hodinu, ani jednou se nepodíval na hodinky. Doktoři na střediscích v Anglii mají deset minut na pacienta, ale na experimentální klinice -- a když má pacient jen třicetiprocentní šanci -- taková omezení neplatí. Na Romana si všichni udělali čas.

Kromě strýce. Nervózně poposedal na židli, chrchlal, muchlal v ruce cigaretu, kterou se – přece jen – neodvažoval zapálit, a v jednom kuse remcal, že kvůli tomuhle doktorovi, kterej stejně prd ví, dostane parkovací pokutu. Romana posílal do rachoty, vydělávat. To ho uzdraví. (V tomhle – a nejen v tomhle – se silně podobal náckovským týpkům, kteří práci taky považují za jakýsi všelék na všechny cikánské choroby.)

Roman si strýce nevšímal. Měl jiné věci na starosti. Ale jeho manželka se po něm pořád ohlížela a občas zamumlala omluvu. Bylo vidět, že z něho má hrůzu.

Uplynulo deset dní.

Zase jsem tlumočila pro Romana, tentokrát v jiném křídle špitálu, kde mu odebírali kmenové buňky. Je to procedura, která by se asi nejlépe dala vyjádřit anglickým slovem "formidable" – zároveň úžasná a hrůzná. Romana položili na vysoké lůžko, připojili na hadičky a jeho krev třikrát prohnali přístrojem, který za pomoci centrifugy rozdělil jeho krevní buňky na složky podle velikosti, odsál tu část, která obsahovala kmenové buňky, ty jednu po druhé zkontroloval a spočítal, a zbytek krve doplněný fyziologickým roztokem mu do těla zas vrátil. Přístroje tu měli dva a dbali na to, aby byly stále vytížené. Takový přístroj není laciný. Doktor – jiný než ten, co mluvil s Romanem před deseti dny – se snažil pacienty rozptýlit, a pokud je to zajímalo, vysvětloval jim, jak přístroj pracuje a co všechno umí. Roman i jeho žena byli nadšení, že o něj pečuje tak skvělá technika.

Pak se dveře za mými zády rozletěly a do místnosti kdosi vtrhnul. Hrnul se dovnitř jako velká voda a cosi vykřikoval hlasem, který mi byl dost povědomý.

Doktor se odmlčel v půli slova, vzhlédl a vyjekl: "Co tady dělá tahle osoba?"

S tlumočením je to takhle: Když tlumočíte u soudu, musíte co nejpřesněji přeložit každé slovo a větu, i kdyby se vám zdálo, že nedává smysl. A pokud člověk, jehož slova tlumočíte, větu donekonečna opakuje, musíte ji pokaždé přeložit znovu. Soud obyčejně ocení, když větu přeložíte přesně, ale bez emocí: všichni koneckonců vidí, v jakém stavu je obžalovaný. I to, co říká soud, musíte obžalovanému říkat přesně, a jestli tomu nerozumí, je na jeho právníkovi, aby mu to vysvětlil. Kdybyste si počínali jinak, dostanete se do maléru.

U tlumočení "tváří v tvář", které dělám nejčastěji, je to docela jinak. Tady se od vás požaduje kromě jazykového i "kulturní" překlad. Nejde o to, aby doktor nebo sociální pracovník rozuměl každému slovu a do nejmenších podrobností znal obsah krátkých "doplňujících" rozhovorů mezi tlumočníkem a klientem. Hlavní je, aby dostal odpověď, když se na něco zeptá. Většina klientů, se kterými jsem kdy pracovala, neodpoví přímo a jednoznačně na každou otázku. Někteří nedokážou pochopit, co ten člověk chce vědět, dokud jim to tlumočník nepřiblíží. Jiní se před "úřady" stydí a chvíli jim trvá, než se vymáčknou. Ještě jiní využijí příležitosti, aby na tlumočníka vychrlili všechno, co jim leží na srdci, nezávisle na tom, jestli se na to někdo ptá.

Zkrátka: když vtrhne nějaký chlap do místnosti a doktor zděšeně vydechne: "What is this person doing here?", dobrý tlumočník nepronese bezvýrazným hlasem do éteru: "Co tady dělá tahle osoba?" Ne. Místo toho se k osobě obrátí a pokusí se to zjistit.

Jak už jste asi uhodli, osoba byla Romanův strýc.

Patřil k týpkům, které by Josef Škvorecký označil jako samonáserné. Dokázal sám sebe prořvat ke stále většímu vzteku a bylo fuk, jestli mu někdo odporuje, anebo s ním všichni souhlasí. Připomněl mi pár nepříliš sympatických postarších pánů ze Škvoreckého románů – ti ovšem měli jinou barvu pleti.

"Aha," informovala jsem doktora. "To je Romanův příbuzný. Zdá se mu, že nám tahle procedura trvá příliš dlouho."

Strýc teď stál u vysokého lůžka, na kterém ležel trochu zvadlý Roman napojený na hadičky, a netrpělivě kopal do železné konstrukce.

"Počkala byste s ním v čekárně, prosím vás?" požádal mě doktor, který se rychle stačil vzpamatovat. "Řekněte mu, že za hodinku za dvě budeme hotoví."

Měla jsem plné právo odmítnout. Jsem tu od toho, abych tlumočila, ne hlídala samonáserné strýčky. Ale tím bych Romanovi nepomohla.

Vyvedla jsem strýce z ordinace – kupodivu se nechal – a pak mu v čekárně dělala společnost.

Nebyla jsem jediná. Čekali tam jeho dva synové, Romanovi bratranci. Byli to dospělí, silní mladí muži, kteří by svého dýchavičného, obézního tatínka srovnali se zemí jedinou fackou, ale oba z něj měli hrůzu. Myslím, že mi byli vděční, že se pomáhám starat o Romana, a oba mi uctivě kývli na pozdrav, když se Romanův strýček zrovna nedíval. Ale považovali za svou povinnost se rozpačitě zasmát, kdykoli ta strašná kreatura pronesla "vtípek" na mou adresu.

Tak jako Roman a jeho žena – ta chytrá, hezká a hodná holka, která se chce stát sestřičkou – trpěli i oni podivnou, viditelně vynucenou, ale hlubokou úctou k tomuhle primitivovi.

Strýc tady v nemocnici neplnil žádnu funkci. Auto, které patřilo Romanově rodině, řídil jeden z jeho synů. Anglicky neuměl a neuměl se chovat. Nedělal tu nic, jen zabíral místo a "dohlížel".

Naštěstí to netrvalo dlouho. Strýc už delší dobu žmoulal v ruce cigaretu, občas si ji, nezapálenou, strčil mezi rty – a teď to nevydržel. Zamumlal ještě pár nadávek, pak se těžce zvedl z křesla a odkolébal se k výtahům. I on věděl, že kouřit se smí jen na plácku před nemocnicí. Synové šli za ním.

Někteří lidé – a já k nim asi patřím – mívají tendenci činy svých spoluobčanů... no ne snad omlouvat, ale hledat pro ně vysvětlení. Trvá jim dlouho, než někoho odsoudí.

Bylo snad strýcovo chování projevem nesnesitelného, svíravého strachu o Romana? Snažil se sám sobě i všem ostatním namluvit, že jeho synovec je zdravý a brzo bude v pořádku? S projevy "nedůvěry" ke svým diagnózám i ke své osobě se několikrát denně setkávají všichni doktoři, když musejí pacientům oznámit něco moc nepěkného. Onkologové jsou první na ráně. Takový přístup možná není správný a konstruktivní, zato je nesmírně lidský. Mohl strýc trpět něčím podobným?

Myslím, že ne. Myslím, že Romanův strýc se chová úplně stejně už od doby, co se mu povedlo rodinu patřičně zterorizovat a mohl si to dovolit. A bude se tak chovat nadosmrti. Jak bude stárnout – teď je mu teprv třiačtyřicet --, budou si ho jeho příbuzní vážit pořád víc a víc, on pro to nemusí udělat vůbec nic. Může se chovat jako debil. Může žvanit jak pitomec, může být finančně, dokonce i fyzicky závislý na ostatních – oni mu přesto budou prokazovat trochu vynucenou, ale o to hlubší úctu. Zřejmě to souvisí s tradicí.

Při první návštěvě před deseti dny vrtěl doktor hlavou nad zprávou z jedné české nemocnice, kde Romana léčili před rokem a potom znovu před půlrokem. Říkal, že to vypadá, že mu vždycky dali jen jednu, nanejvýš dvě dávky chemoterapie určitého druhu. To ho nemohlo uzdravit, jen to způsobilo, že si na ně nemoc vyvinula rezistenci. "Proč vás léčili tímhle způsobem?" ptal se Romana. Ten nevěděl. A mně, přiznám se, blesklo hlavou, jestli je možné, že by čeští doktoři byli tak hloupí, anebo jestli – co já vím – se ve špitále nenašel někdo, kdo nechtěl, aby se Roman uzdravil... Po setkání se strýcem jsem se za tu myšlenku zastyděla. Teď jsem přesvědčená, že se mu nemocnice skutečně snažila pomoci, ale Roman nebyl dobrý pacient. Dovedu si představit, že když mu po chemoterapii bylo špatně, vložil se do toho strýc a nařídil mu, ať už tam příště nechodí. A Roman strýce poslechl. Tatínka neměl – umřel na rakovinu, když Romanovi bylo pět.

Experimentální klinika si mě pozvala ještě jednou – když Romana přijímali na lůžkové oddělení. Musela jsem mu znovu všechno vysvětlit a přesvědčit se, že přesně ví, co tam s ním budou dělat. Tentokrát strýc nebyl v dohledu. Romanově ženě se povedlo zařídit, aby ho z městečka vzdáleného dobře čtyři hodiny jízdy dovezli do Londýna sanitkou. Takže má Roman třicetiprocentní šanci. Pokud se do toho nevloží strýc.