Romové v Anglii (Domácí porod)

Sociální pracovnice měla starosvětské jméno Abigail, blonďatou hřívu, posmutnělý úsměv člověka, kterého jeho přirozenost nutí se usmívat, přestože nemá čemu, a obrovské pomněnkové oči, které se neusmívaly. Naopak: přetékaly smutkem.

Jasně, možná se zrovna rozešla s přítelem a týden probrečela. Možná ty její jasně modré oči dovedou být i veselé. Ale spíš bych řekla, že Abigail na svůj věk viděla příliš mnoho. Někteří sociální pracovníci si brzo vybudují obranný val, za tím se schovají a lidské činění, které mají den co den před očima, je netrápí. Bylo jasné, že Abigail tohle nedovede. Že si každý z "případů", které má na starosti, bere příliš k srdci. Příliš svou práci prožívá.

"Ježíši, to jsem ráda, že jste tady!" vyrazila udýchaně ze sebe, když mě našla stát ve výklenku domovních dveří na adrese, na kterou mě bez dalšího vysvětlení poslala agentura. "Bez tlumočníka bych byla ztracená. Vy jste ze stejné země jako oni! Mluvíte stejnou řečí. Díky bohu!"

Agentura mi řekla, že mám tlumočit ze slovenštiny, ale pokud se mě na to někdo přímo neptá, obvykle nezdržuju vysvětlováním, jak se liší čeština od slovenštiny a že jsme kdysi skutečně byli ze stejné země, ale už delší dobu ne. Většinou nikdo nepozná, že na své slovensky mluvící klienty hovořím česky anebo, když se mi zdá, že jsou mdlejšího rozumu a češtině by neporozuměli, snaživou slovenštinou s trapným českým přízvukem.

"Musíme našlapovat hroooozně opatrně," vysvětlovala mi Abigail. "Tihle lidé za nic nemůžou. Nemáme právo je obtěžovat. Vůbec nás nemusí do bytu pustit."

Cynicky jsem si myslela své. Už mockrát jsem zažila, že nás lidé, i ti, kteří za něco mohli a sociální pracovníci měli plné právo je obtěžovat, stejně do bytu nepustili. Nedá se s tím mnoho dělat a až po čase a se soudním rozhodnutím v ruce je možné požádat o pomoc policii.

Odhodlaně jsem zazvonila, a když se ozvalo zachrchlání interkomu, vysvětlila jsem, kdo jsme.

Asi tak patnáctiletá stydlivá holka nám přišla otevřít. "Nech sa páči..." Otočila se na podpatku a vyběhla vzhůru po schodech.

Tohle nebyla dobrá čtvrť, dokonce ani na východní Londýn. Ulice byly vyčištěné, to ano, odvoz odpadků v Londýně funguje, ale snad každý přední dvorek byl tratolištěm starých matrací, zemřelých jízdních kol a dětských kočárků, igelitových pytlů a takového toho neurčitého rumu ze stavenišť. Bincem prorůstaly zbytky zahradních keříků a květin. Okapy byly prorezlé a snad každá druhá rodina bydlela vzadu, v patře nad krámkem dávno nefunkčního obchůdku se zamřížovanou výkladní skříní.

K bytu našich klientů (pokud to tedy byli klienti) vedlo úzké schodiště pokryté prošlapaným rudým kobercem a páchnoucí zatuchlinou. V Londýně často trpívám pocitem, že schody, po kterých stoupám vzhůru, nevedou – prozaicky – k obydlí lidí z masa a kostí. Mívám pocit, že šplhám k filmovým kulisám bordelu z 19. století anebo rovnou do černokněžnického hnízda.

A pak mě překvapí, že za dveřmi najdu úplně obyčejný byt, snad trochu stísněný, ale vybavený komfortem posledních desetiletí.

Byt téhle rodiny (budu jim říkat třeba Horváthovi), mě dokonale uzemnil. Pravda – dávno jsem si zvykla, že většina lidí má doma líp uklizeno než já. V duchu jsem sama sebe omlouvala prohlášením, že většina lidí taky bydlí na větším prostoru, ne v jednom malém pokojíčku jako K. a já. Ale pokud jde o schopnost přežívat ve stísněných prostorech, Horváthovi mě trumfli: v bytě, který jsme s Abigail navštívily a který měl tři místnosti a kuchyň, žilo devět lidí (manželé Horváthovi, jejich dvě dcery, už skoro dospělé, obě sady prarodičů a chlapík očividně mentálně postižený, který snad patřil k příbuzenstvu). A byt byl – čistý!

Nemám v lásce přirovnání "čistý jako klícka" (i když byl malý, nepřipomínal mi ten byt klec), ani "dalo by se tam jíst z podlahy" (protože proč by to kdo dělal). Bylo tam zkrátka tak čisto, že jsme se, Abigail a já, bály vstoupit na kuchyňské linoleum, přestože nás osazenstvo sborem žádalo, ať jdeme dál. Taky to tam příjemně vonělo.

Seděly jsme na židlích v kuchyni a míchaly lžičkou lógrové kafe, které nám vzápětí přistálo v rukou, Abigail se nervózně usmívala a říkala, ať se jich zeptám... ať se jich zeptám...

"Bejby!" vyhrkl pan Horváth.

"Bejby! Bejby! Bejby!" zašumělo to kuchyní. "Jste tady kvůli bejby."

Abigail se kousla do rtu a přikývla. "Řekněte jim, že je nikdo z ničeho neviní."

Řekla jsem jim to.

"Řekněte jim, že jediný, co potřebujeme, je adresa matky. Abychom jí mohli poslat soudní obsílku. Kvůli adopci. Řeknete jim to."

Řekla jsem jim to.

"Adresu?" řekl pan Horváth.

"Ano. Adresu. Adresu matky."

"Řekněte jim, že o ně vůbec nejde, nikoho nezajímá, jakou roli v tom hráli, nikdo po nich nic nechce," drmolila Abigail. "Je to jen kvůli adopci. Vážně to potřebujeme."

Řekla jsem jim to.

"Adresu..." pronesl zamyšleně pan Horváth. "Vy potřebujete její adresu."

"Potřebujeme. Kvůli adopci." Nevěděla jsem, o čem se tu mluví, ale poctivě jsem tlumočila slova Abigail.

"Poslyšte, paní... paní... Jak že se jmenujete?"

"Iva. A – Abigail."

"Poslyšte, paní Ivo... a paní Abigail," řekl pan Horváth pomalu a dřepl si na bobek, aby se na nás podíval zespod. Mluvil – teprv teď mi to došlo – česky. "Vy jste asi ještě nikdy nebyly v cikánských dědinách na východním Slovensku, že ne?"

"Já jsem tam skoro každý rok!" ohradila jsem se. "Abigail... asi ještě ne."

"Tak podívejte: víte, jak to tam vypadá?"¨

"No... někde je to lepší, někde horší," řekla jsem.

"Co jste tam viděla?" zkoušel mě pan Horváth.

"No... neomítnuté malé domky, některé jen ze dřeva a vlnitého plechu... a kozy... a psy... a spoustu bláta... a dost špinavé děti, některé vypadaly nemocné."

Na pana Horvátha to udělalo dojem. "Co jste tam ještě viděla? Chudobu?"

"Jo. Horší než v Indii."

"Tak to tam všechno je. A taky drogy. Zato čísla na domech jste asi neviděla, co? V takových dědinách adresy nemívají. Kdo by tam chodil – teda z bílých? Kdo by tam roznášel poštu?"

Pustila jsem se, zcela neprofesionálně, do řeči s panem Horváthem a na Abigail skoro zapomněla. Nezdálo se, že by jí to vadilo. Ona ostatně, na rozdíl ode mě, ten příběh z větší části znala.

Asi šest nebo sedm týdnů předtím, možná osm (pan Horváth se o tom poradil s dcerami, protože na tyhle věci mají hlavu) šel jednou domů z noční směny a na ulici potkal Romku z východního Slovenska. Okamžitě poznal, že je Romka z východního Slovenska, a ona okamžitě poznala, že on je Rom, taky tam odtud.. Prosila ho, ať jí dá aspoň pár korún (teda liber, pro většinu Romů, co bydlí v Londýně, se z liber stanou koruny), aby si mohla koupit něco na zub. Nemá co jíst, nemá kde bydlet, z bytu ji vyhodil přítel (ukázala mu čerstvé modřiny na rameni a na krku) a je těhotná, je v šestém měsíci (ukázala mu vyboulené břicho).

Panu Horváthovi se jí zželelo. Mohlo jí být osmnáct, devatenáct – byla o málo starší než jeho dcery, a už měla za sebou dva porody a několik chlapů, kteří ji pásli, anebo bili, anebo oboje.A pár měsíců předtím cestu do ciziny. Vypadala zbědovaně – ne "vyčůraně" zbědovaně, jak to někteří dovedou, ujistil mě pan Horváth. Zdálo se, že je – skutečně – na konci sil. Krom toho nejspíš měla absťák.

Odvedl ji domů. Nebyla první návštěvník, kterého se Horváthovci ujali, přestože o něm nevěděli nic, ale tentokrát to bylo jiné. Už panu Horváthovi se zdálo, že buben, který mu předvádí, neodpovídá šestému měsíci těhotenství. Paní Horváthová se na ni podívala a řekla: "Potěš pámbů! Ta do týdne porodí!"

Dívka skutečně do týdne porodila. Celou dobu odmítala jít k doktorovi – odmítala vůbec vylézt z bytu --, a když jí začaly bolesti, prosila je, ať nevolají záchranku. Bála se "žandárov" a co jí udělají. Celá rodina ji přesvědčovala, že tady "žandári" nejsou a že se nemá čeho bát, ale ona trvala na svém. Na pohovce v obýváku se jí narodil chlapeček.

Nakonec stejně záchranku volali – dívka pár minut nato ztratila vědomí a nedařilo se ji vzbudit. Chlapeček vypadal zdravý.

Těžko říct, co by se stalo, kdyby sanitku nevolali. Možná by je dívčina ukecala, ať o dítěti nikomu neříkají (vždyť je tak malé! kdo si ho všimne?) a pak dál bydlela v jejich bytě i s "ilegálně" narozeným dítětem, které by samozřejmě nevzala na prohlídku k pediatričce, které by nebylo očkované, které by nemělo rodný list. Předpokládám, že v tom případě by se Horváthovi mohli dostat do pěkného maléru – a přitom by vlastně nedělali nic zlého, jen plnili přání nevzdělané a dosti hloupé matky. Naštěstí k tomu nedošlo. Matka i syn odjeli do špitálu a převzal za ně zodpovědnost státní aparát.

Pár dní po porodu se matka uzdravila. Cítila se dobře – vlastně skvěle! Když jí Abigail ještě s jednou kolegyní přinesly adopční papíry k podepsání, popadla propisku do dlaně a na místě, které jí ukázali, vyryla do listu několik čar. Byli u toho svědkové, tak to byl její podpis. Pak prý tančila po chodbě samou radostí, že se dítěte zbavila a už je zase volná. (Tohle mi říkala paní Horváthová, která to viděla a nevěřila vlastním očím.)

Pohovku, na které dala dívka život nechtěnému dítěti, Horváthovi museli vyhodit, vyčistit ji nešlo. Ležela pod oknem na hromadě sutin a čekala, až město přistaví na ulici kontejner. Dítě bylo v pěstounské péči a dívce koupil pan Horváth jízdenku na Slovensko. Paní Horváthová pro ni nakoupila nové oblečení, aby se měla v dědině čím pochlubit, a doprovodila ji k autobusu na Victoria Station. Horváthovci byli přesvědčení, že je tahle příhoda už za nimi.

Ale pak přišla Abigail a s mnoha omluvami jim vysvětlila, že není. Matka sice ještě v nemocnici podepsala, že chce dát dítě k adopci, ale to nestačí. Zákon nařizuje, že je třeba, aby po uplynutí šesti týdnů podepsala další sadu lejster. Jinak sociálka nemůže dát dítě žadatelům o adopci, chlapeček dál musí žít v pěstounské péči, na státní náklady.

Horváthovi nám řekli jméno dědiny, odkud – snad – matka byla, a vysvětlili Abigail, že patří k místům, kde poštu doručují jedině žandári. Kdyby oni sami měli matku vyhledat, bůh ví, že by nevěděli, kde začít.

"Když ji nenajdete, tak to znamená, že ho nikdo nebude smět adoptovat?"

"To naštěstí ne," řekla Abigail. "Jenom to hodně dlouho trvá. Zhruba po půl roce je potřeba ten případ předložit soudu a pak se čeká na rozhodnutí. Když konečně dáme dítě k adopci, bude mu už tak asi rok."

Abigail dodala, že čím dřív se dítě dostane do rodiny, tím lépe pro něj.

Když jsem přeložila i to, paní Horváthová to nevydržela. Vyhrkla: "No... jestli ho nikdo nechce, mohli bychom si ho vzít..." Nejistě pohlédla na manžela – bylo jasné, že o tom nemluví poprvé.

Nadšeně jsem se obrátila k Abigail: "Chtějí ho adoptovat! Horváthovi! Nebylo by to skvělé? Mají stejnou národnost, jsou ze stejné země... "

Abigail povzdechla. "Adopce je dlouhá procedura – a oni nejsou příbuzní.. Museli by o to požádat, museli by prokázat, že jsou schopní dítěti poskytnout řádnou péči – že k tomu mají předpoklady, i finanční --, museli by se přestěhovat, protože v tomhle bytě je jich moc. Řekněte jim, že si jejich nabídky vážím, ale nepředpokládám, že by chlapečka dostali."

Řekla jsem jim to a paní Horváthová posmutněla. Pan Horváth si šel zapálit.

Slezly jsme v doprovodu starší dcery z těch rozvrzaných, prošlapaných schodů a ocitly se v realitě ulice. Už se stmívalo. Šly jsme společně k autobusu, a protože jsem nevěděla, co říct, zeptala jsem se Abigail, jestli je takový případ běžný.

"Už jsem dělala na jednom podobném," řekla mi, "ale běžný – běžný určitě není:"

Tak. Vylíčila jsem "případ nechtěného dítěte", jak nejlépe jsem uměla. Ještě dodám, že pan Horváth pracuje v malé fabrice v londýnských docích, paní Horváthová dvakrát třikrát týdně chodí uklízet, dcery studují. Obě sady prarodičů jsou většinou doma – prý je jim přes šedesát, kam by chodili? Hrají si s postiženým příbuzným a občas ho vezmou na procházku. Nikdo z nich zřejmě nemá žádné koníčky.

A teď se těším, až mi v diskusi pod článkem někdo vysvětlí, čím se Horváthovi provinili, co z nich dělá zločince a příživniky – a proč by je Angličani měli zavřít, až zčernají, nebo je aspoň poslat zpátky do té zabahněné díry, odkud přitáhli.