Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Ramadán mubárak? O Londýnu zmučeném hladem a žízní

Před pár dny jsem se zastavila ve Whitechapelu v... no, ve velkém obchodním řetězci, radši nebudu říkat, v kterém, pro případ, že je to žalovatelné. Nad obřím, snad padesát metrů dlouhým regálem visel obrovitý nápis RAMADAN MUBARAK a regál byl naplněný žrádlem. Kvalitním a neuvěřitelně laciným. Byl to hotový sen každé indické, pákistánské, středovýchodní i severoafrické kuchařinky. Desítky druhů rýže v baleních různých velikostí, desítky druhů čočky a kuskusu, mámivě vonné koření, které jste si, věřte tomu nebo ne, i v tomhle supermarketu mohli koupit na váhu, jako na nějaké indické tržnici. K tomu všemožná čatný, omáčky a jiné pochutiny, prostě nač si vzpomenete. Ani já jsem neodolala a zakoupila sedmilitrovou plechovku olivového oleje – stála sedm liber! Tak polovinu, možná třetinu toho, co normálně.

Kolem regálu ale bylo prázdno. Právě začínal ramadán roku 2014 (přesněji řečeno 1435, podle muslimského kalendáře) a muslimové vesměs otráveně seděli doma, naštvaní, že ramadán letos padl zrovna na jedny z nejdelších dnů roku. (Příští rok to bude ještě horší: ramadán začne zhruba o měsíc dřív, protože muslimský rok je kratší.)

Nic proti kvalitnímu lacinému žrádlu – ale jak je možné, že supermarket přeje zákazníkům "šťastný ramadán"? Výraz "ramadán mubárak" jsem nikdy v životě nečetla ani neslyšela – a kamarádka muslimka mě ujistila, že nic podobného skutečně nikdo nikomu nepřeje. Ovšem, Íd mubárak, to je jiná. Íd, to je velký svátek a žranice na konci ramadánu – a k Ídu si věřící posílají papírové i elektronické kartičky tak jako křesťané i nekřesťané třeba k vánocům. Ale přát někomu šťastný ramadán, když je to měsíc vykoumaný přesně tak, aby během něj věřící šťastný nebyl, to je fakt docela přehmat.

Ramadán má mimo jiné sloužit k tomu, aby si lidé všech společenských vrstev uvědomili, jaké to je být chudý a nemít co jíst. Všichni, kdo se postí, nesmějí jíst ani pít doslova od nevidím do nevidím, po celý měsíc. Najíst a napít se můžou do sytosti před rozbřeskem a po setmění (v tomhle se jejich situace ovšem liší od situace skutečných chudáků, kteří mají hlad v jednom kuse).

Postit se v Mekce, v Medině nebo kdekoli na středním východě... no, je to nepříjemné, ale aspoň během roku není tak výrazný rozdíl v délce dne a noci. Když ramadán padne na léto, mučí vás sice žízeň, ale nanejvýš tak třináct, čtrnáct hodin denně. Na severu je to jiné. Když byl před několika lety ramadán v pozdním podzimu, muslimové se radovali (teda tak trochu tajně, protože přece nesmějí pochybovat o ničem, co určil Alláh, ale o to víc). Na zeď v taxikářské společnosti Caravan Cars, kde jsem pracovala, si mí afghánští a pákistánští kolegové pověsili ROZVRH RAMADÁNU a každou chvíli se chodili koukat, kdy už budou smět jíst a pít. Jakmile slunce oficiálně zapadlo, hodinu odmítli vozit zákazníky. Soustředěně se cpali. (Pozřeli neuvěřitelně obrovská množství jídla – každý z nich koupil v místním kebab shopu dvě nebo tři večeře a o ty se pak svorně dělili mezi sebou – ale i s dispečerem a ostatními šoféry. V měsíci ramadánu má každý muslim být obzvlášť štědrý, a tak na jídle nešetřili. Každopádně se zdálo, že jedí dvakrát víc než normálně – a taky žádný z našich muslimů o ramadánu nezhubl, dva nebo tři se dokonce zakulatili.)

Letos je to horší – dívala jsem se na rozvrh ramadánu pro město Londýn (dají se dokonce najít přesnější tabulky pro jednotlivé čtvrti, tohle je ta, kterou jsem našla pro Greenwich, tedy město na nultém poledníku): V pátek 27. června, kdy ramadán oficiálně začal, byl sehur (pokrm před rozbřeskem) ve 2 hodiny 47 minut ráno, slunce vyšlo ve 4:45 – a zapadlo ve 21:25, takže úderem 21:26 začal iftar (večerní pokrm). I kdyby si věřící na ranní pokrm dali hodinu (a to sotva, vždyť se musí ještě řádně pomodlit), vychází mi to na dobře osmnáct hodin bez jediného soustíčka a jediné kapky vody. To by asi většina z nás přežila, ale pokud možno vleže na zádech a s ustavičným remcáním. Muslimové musejí při ramadánu ustavičně pracovat, tak jako normálně. Smějí na sebe být tak trochu hrdí, ale nedávat to najevo. A kdyby si snad slovy nebo i v myšlenkách postěžovali na "zatracenej půst" nebo dokonce "zatracenej ramadán" – no, to by se merit, který získali půstem, okamžitě vytratil. Tak mi to aspoň vysvětlili mí afgánští kolegové šoféři.

Dívala jsem se i na ramadánové tabulky z Kiruny – to je město ve Švédsku, na polárním kruhu. Až do 16. července tam slunce vůbec nezapadá – tak co si počnou muslimové, ztracení na severu mezi Inuity? Kámoška to pro mě rozřešila: muslimové v zemích, kde nezapadá slunce, se postí ve stejných hodinách jako muslimové v Mekce. (Tím pádem jsou na tom letos o chlup líp než třeba muslimové ve švédské Uppsale.)

Zařídit to tak, aby se velká většina lidí v nějaké zemi jednou za rok měsíc postila – to mi nepřipadá jako nejhorší nápad. Kdyby doktrína nezakazovala i pití, přišlo by mi to dokonce jako docela dobrá metoda, jak lidi trošku od-rozmazlit. Většina muslimů, které mám kolem sebe, mi skutečně přijde mnohem tvrdší než většina křesťanů nebo ateistů – myslím tím tvrdší k sobě. Vstávat po celý život den co den před rozbřeskem, vyhýbat se alkoholu a všem omamným látkám a ještě jednou za rok prožít měsíc bez jídla a bez vody, to mnohého zocelí.

Že tenhle ideál řada muslimů v žádném případě nedodržuje, to je jiná. Fakt ale je, že většina muslimů v muslimských zemích nebo komunitách podobným způsobem skutečně funguje: islám klade velký důraz na komunitu, a pokud chcete vydržet se svou rodinou a sousedy, musíte jistá pravidla dodržovat.

(Zjistila jsem, že si někteří jinověrci myslí, že se o ramadánu musí postit všichni muslimové, tak připomínám, že to není pravda. Nepostí se děti do šestnácti nebo osmnácti – když na půstu trvají, smějí to obvykle zkusit, ale nikdo je k tomu nenutí --, nepostí se lidé příliš staří, nemocní ani těhotné a kojící ženy. V některých komunitách zůstává rozhodnutí, zda se postit, nebo ne, na člověku samotném: muslimský doktor ze Senegalu na našem středisku, pilíř senegalské komunity v jedné oblasti Streathamu, se o ramadánu zásadně nepostí: soudí, že ošetřovat pacienty je náročná práce, na kterou se musí plně soustředit, což by se mu při půstu nepodařilo. V jiných komunitách za vás tohle rozhodnutí učiní jiní. Většině postících se muslimů, které potkávám v Londýně, by jistě mohli tajně pít i jíst, ale věřím, že to nedělají.)

Včera vpodvečer jsem zašla do halal shopu v naší čtvrti koupit pro K. flák laciného kozího masa na guláš. V prodejně pracují Afghánci a Pákistánci, obvykle plní života, přátelští a vždy ochotní radostně smlouvat o cenu. Ale v pátém nebo šestém dnu ramadánu byli už všichni dobře jetí. Od sedmi ráno porcují maso a prodávají potraviny, neustále si myjí ruce v umyvadle v rohu – a  nesmějí se jídla a vody ani dotknout. Obvykle mě nadšeně vítají tak jako každého stálého zákazníka, ale tentokrát, když jsem jim popřála RAMADAN MUBARAK, jen cosi zamručeli a netvářili se zrovna nadšeně. Myslím, že během měsíce ramadánu pro ně nebude snadné milovat jinověrce. Tohle nejsou žádní islamističtí fanatikové, dokonce se bez cavyků zbavili kolegy, který nosil dlouhý oranžový vous a místo práce vedl zbožné řeči. Ale vůbec bych se nedivila, kdyby i oni v skrytu duše toužili udělat z Londýna islámský stát pramálo tolerantní k bezvěrcům a odpadlíkům, nedodržujícím ramadán. Postit se, když se postí všichni, je neskonale snesitelnější než tvořit ostrůvek hladu a žízně v moři sytých spoluobčanů, kteří vás mají za pitomce.

Ještě doplněk: Zrovna jsem se chystala blog ukončit úvahou nad tím, kdo asi pověsil nápis RAMADAN MUBARAK nad regál se žrádlem v supermarketu: byl to bezvěrec, byl to odpadlík, byl to drzoun, byl to manažer, který se snažil lézt muslimům do řiti a neuměl to..., anebo, jak navrhla kamarádka muslimka, Bangladéšan z bangladéšské čtvrti Whitechapel, který přes všechnu snahu neumí arabsky? Ale pak jsem v londýnských Metro novinách viděla celostránkový inzerát: Muslimská charitativní organizace nám připomíná, že ramadán je měsíc půstu, modliteb, rozjímání a nezvyklé štědrosti, a přeje nám všem RAMADAN MUBARAK. Takže je zas jednou všechno trochu jinak.)

Autor: Iva Pekárková | čtvrtek 3.7.2014 14:39 | karma článku: 36,55 | přečteno: 8336x
  • Další články autora

Iva Pekárková

Jak se K. stal mocným čarodějem

Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.

3.4.2017 v 8:35 | Karma: 40,30 | Přečteno: 6078x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

14.3.2017 v 9:07 | Karma: 37,57 | Přečteno: 5155x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen

Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.

8.3.2017 v 9:04 | Karma: 39,00 | Přečteno: 4737x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge

Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík

6.3.2017 v 9:12 | Karma: 34,60 | Přečteno: 2015x | Diskuse| Ostatní

Iva Pekárková

Obejměte fobika (O strachu)

Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je

5.12.2016 v 8:30 | Karma: 34,92 | Přečteno: 2844x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další

4. května 2024  17:40,  aktualizováno  21:09

Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...

Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  3.5 12:38

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů

4. května 2024

Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...

Absurdita blahobytu. Miliardy porcí jídla končí v koši, nejvíc plýtváme doma

5. května 2024

Premium Přestože existují potravinové banky, kam míří neprodané jídlo ze supermarketů a řada hotelů,...

Záchranka na maratonu ošetřila 52 běžců po kolapsu, do nemocnice museli čtyři

5. května 2024  13:30,  aktualizováno  16:58

Záchranáři na Pražském mezinárodním maratonu ošetřili 52 běžců, vesměs po kolapsu. Informovali o...

Čínský prezident přiletěl na návštěvu Francie. „Vítali“ ho naštvaní Tibeťané

5. května 2024  16:57

Do Paříže přiletěl čínský prezident Si Ťin-pching, který v pondělí zahájí dvoudenní státní návštěvu...

Al-Džazíra končí v Izraeli, rozhodla vláda. Televize se chce bránit

5. května 2024  13:28,  aktualizováno  16:20

Izraelská vláda v neděli jednomyslně schválila ukončení činnosti katarské televizní sítě Al-Džazíra...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 313
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 7499x
Autorka knih, tlumočnice, barmanka, taxikářka na obou stranách silnice. Poslední vydané knížky: Levhartice (román), Beton (soubor povídek), Péra a perutě (můj první román v novém vydání), Postřehy z Londonistánu (blogokniha), Pečená zebra (román o černobílých vztazích v Česku). Na jařeo vyšlo nové vydání Slonů v soumraku (román o nerovné lásce starší Angličanky a mladého Senegalce). Na září se chystá fungl nové doplněné vydání tlusté blogoknihy -- Multikulti pindy jedný český mindy. Zrovna se pouštím do pokusu napsat novou knížku. Můžete mě kontaktovat na ivapekarkova@gmail.com